Článek
A je to zas jinak zde.
Kdo si pamatuje komunistické papaláše a jejich arogantní chování, nebude překvapen reakcí dotyčné zde.
Nemá ale zároveň věk na to, aby stihla nasáknout normalizačními manýrami. Kde je potom zakopaný pes?
Stálým čtenářům se omlouvám, že následující pasáž neuvedu poprvé. Ale nedá se nic dělat, lepší popis hlavního neštěstí, které do 21. století protlačilo století minulé, neznám:
„Pitomce tu hýčkají, pitomce si starostlivě pěstují, pitomce hnojí a šlechtí... Pitomec se tu stal normou – nechybí mnoho a stane se ideálem, kolem kterého budou doktoři věd plesat rozjásanou besedu. A tisk tu rozjásanou besedu tančí už dnes. Ach, jak jsi báječný, ty náš pitomče! Ach, jak jsi bodrý a dobře živený, pitomče. A jaký jsi, pitomče, optimista, jak jsi moudrý, pitomče, jak vytříbený máš smysl pro humor a jak hravě dokážeš vyluštit křížovku...! Hlavně si nedělej žádné starosti, pitomče, všechno je tak dobré, tak ohromné, a k dispozici je ti jak věda, tak literatura, aby ti bylo hej, pitomče, a nemusels o ničem přemýšlet... A všelijaké ty neblaze smýšlející skandalisty a skeptiky společnými silami smeteme (s tebou abychom je nesmetli!).“
To je z roku 1964. Bratři Strugačtí: Dravci mého století. Pitomec se stal ve 20. století středem pozornosti a péče jak v kapitalismu, tak v reálném socialismu. V prvním případě šlo o masového konzumenta, pro něhož se muselo vyrábět a všelijak ho obsluhovat, ve druhém byl zpracováván jako lehce ovlivnitelný základ diktatury.
Po roce 1989 to splynulo ve všeobjímající konzumerismus. Nejpěstovanějšími hodnotami se staly hmatatelné statky. Lepší je ten, kdo má tlustší šrajtofli, úspěšnější zas ten, kdo za každou cenu sežene co nejvíc zákazníků. Nebo voličů. To také splynulo.
Pitomec uvěřil, že je solí země a že to tady povede. Do čela útvarů, také států, i těch největších, vypichuje svoje miláčky se stejnou krevní skupinou. Kam to vede ve světovém měřítku, vidíme dnes a denně zdaleka nejen v Česku. Lidstvo zašlo příliš daleko ve svých hrátkách s průměrem a podprůměrem coby hybnou silou vývoje.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Ostatně by to měli vědět především Češi. To český génius napsal varování, které bylo oslyšeno. Otevřete Válku s mloky. Povondrové se jednoho dne budou zase kát. Ale momentálně si hoví.