KOMENTÁŘ: Znamení odporu - Alexander Tomský

Přežil pět válek s agresivními sousedy, tisíce raket Hizballáhu a Hamásu i lidské sebevražedné útočníky, přesto poskytuje elektřinu, vodu a nemocnice svým nepřátelům. Každá vojenská akce Izraele, tak jako dnešní obrana hranice proti sebevražednému davu z Gazy, je vykládána jako nepřiměřená odveta nebo přímo agrese, ba dokonce i obranná zeď před útočníky je mnohými považována za zločin apartheidu. Je jen otázkou času, prohlásil Hassan Nasralláh, vůdce Hizballáhu, kdy napadneme Izrael z Libanonu i Gazy. Obě militantní hnutí jsou financována, vyzbrojena a zfanatizována íránskou ideologií totální války proti Izraeli.

A přestože se válečná mračna hrozivě stahují, svět mlčí, protesty proti ajatoláhům a sebevražedné politice Hamásu se nekonají. Zdá se, jako by Západ upíral Izraeli právo na obranu, neboť ohrožuje světový mír.

Takovou realpolitiku, kdy zavražděný je vinen, znají Češi dobře z roku 1938. Jak ale vysvětlit, že tolik západních vzdělanců naslouchá arabské propagandě a má pocit, že Izrael vznikl omylem?

Vždyť sama Liga národů (1922) jednomyslně uznala nárok židovské diaspory na svou prastarou domovinu a pověřila Británii, aby rozdělila mandátní území (tehdy poměrně neosídlené) na dvě části a umožnila vznik Izraele.

Britové vytvořili ze dvou třetin Jordánsko – vlastně palestinský stát, ale ten židovský kvůli odporu Arabů ne. Když vznikl a sousedi jej zničit nedokázali, nárok Jordánska na zbytek Palestiny neuznali a místo aby uprchlíky absorbovali, internovali je do táborů jako načasovanou demografickou bombu. Tak povstal v lágrech nešťastný palestinský národ. Představme si, kdyby Německo po válce soustředilo šest miliónů svých vyhnanců do táborů a na hranicích Polska a Česka by dnes čekalo osmnáct miliónů na návrat.

Arabské odmítnutí kompromisu zničilo existenci miliónů Palestinců. V roce 1948 jich bylo internováno zhruba 600 000, dnes je v lágrech převážně jejich dětí a vnuků na pět miliónů.

S nenávistí dialog vést nelze, ale proč Evropané démonizují Izrael?

Po bleskovém šestidenním vítězství Izraele (1967) západní levice náhle prozřela, že tento stát není modelem socialismu a nepřímo porazil jejich starou modlu - Sovětský svaz.

Komunistické státy zrušily s Izraelem diplomatické styky – první pokus o delegitimizaci a neomarxisté začali považovat národní demokratický Izrael za retrográdní omyl (proti vývoji historie), za odnož amerického imperialismu a utlačovatele Arabů, čili světového proletariátu, přestože ti mají v Izraeli občanská práva.

A tak se Židé, nejen Izrael, stali největšími nepřáteli humanitní akademie a antiizraelská rétorika špatně zastíraným antisemitismem. Levicový liberalismus považuje národní stát za zlo a překážku pokroku k zářným zítřkům sjednoceného lidstva.

A Izrael? Kupodivu se mu daří ekonomicky i v obležení, ačkoli vydává ohromné částky na obranu. Zúrodnil polopouště, vybudoval moderní infrastrukturu, dobývá pitnou vodu z moře (72 %) a zvláště v IT technologii patří mezi šampióny. Integroval milión přistěhovalců z Ruska a přicházejí noví, zatímco Palestinci emigrují. Fanatici z Hizballáhu a Hamásu jim totiž nedávají naději ani na stát, ani na prosperitu a děsí je vidinou diktatury ajatoláhů.

A Židé? Ztratili západní levici, získávají však křesťany. Prastarý spor příbuzných náboženství zanikl. Katolická církev i evangelíci se s nadšením hlásí k biblickým kořenům své víry.

Obnovit židovský stát, jazyk a kulturu po tisícileté perzekuci a uhájit jej proti přesile diktátorů a Stalinově totalitní velmoci je zázrak.

Dnes zápasí proti nelítostným přívržencům šíitské teokracie. V Libanonu a Sýrii míří na Izrael na deset tisíc íránských raket. Islámští fanatici stejně jako Židy nenávidí i Západ, totožný je osud Evropy a Izraele. A měli bychom vědět, že ten nepatrný starověký národ (dvě desetiny jednoho procenta lidstva), výjimečný nejen svými zástupy vědců, inženýrů a umělců, ale i vírou, že dějiny mají vznešený účel a lidstvo osud, bojuje i za nás.

L' Chajim, Israel!