Článek
V otázce kolektivní viny vyznavačů islámu je zřejmé, že za zločin několika všichni pykat nemají. Vždyť při samotném útoku se vyznamenali pomocí potřebným a policii hned tři z nich. Mladík původem z Pákistánu a dva rakouští Turci. Správně to tedy vystihl rakouský kancléř Kurz, podle nějž „nejde o spor mezi křesťany a muslimy nebo mezi Rakušany a migranty. Jedná se o boj mezi mnoha lidmi, kteří věří v mír, a těmi, kteří chtějí válku“.
Když už je řeč o šéfovi rakouského kabinetu, ten jinak v mezinárodní politice nemusí pro silná slova chodit daleko. Na unijním summitu na přelomu září a října horoval pro přísné potrestání Turecka a zastavení přístupových jednání se zemí na Bosporu, kterou nyní ovládá prezident Erdogan. Samozvaný ochránce muslimů překypující provokativními prohlášeními směrem k Evropě, který sní sen o obnově Osmanské říše, v níž on bude novodobým sultánem. Navíc stabilně hrozí migrací a narušuje hranice Unie.
Turecký prezident samozřejmě není samozvaný Islámský stát, který se k útoku ve Vídni rád a s ochotou přihlásil. Řeči o tom, že náš civilizační prostor, který ostatním káže o lidských právech, směřuje k fašismu a systematicky na státní úrovni utlačuje muslimy pěstováním islamofobie, by si ale Erdogan mohl nechat od cesty. Poslední podobný výlev měl zrovna na začátku tohoto týdne v rámci konference připomínající masakr v Srebrenici. V Evropě islamofobie a programové nepřátelství k muslimům, z nichž většina je mírumilovných, na státní úrovni není.
Co se ale na státní úrovni zas a znovu projevuje, je chyba v předcházení útokům bláznů se zbraněmi. Policie reagovala ex post dobře - útočníka zlikvidovala za devět minut. Jak je ale možné, že vůbec dopustila řádění vraha, který předtím seděl ve vězení za snahu přidat se k samozvancům Islámského státu, to je ta pravá záhada, která musí být vyřešená. Stejně tak, jak se mohl z basy dostat pouhým slibem nápravy v takzvaném deradikalizačním programu.
Tím vyvstává otázka, do jaké míry je poražený takzvaný Islámský stát. Doby, kdy hrůzovládou ovládal velké území, jsou naštěstí pryč. Porážka v poli a porážka zvrácených myšlenek jsou ale zcela odlišné věci. Stejně jako ve všech velkých náboženstvích křesťanství, buddhismu, judaismu, hinduismu jsou extremisté, vyskytují se také v islámu. Není třeba nahánět všechny vyznavače jednoho náboženství, je potřeba podchytit radikály. A také patřičně dát za vyučenou těm, kteří na státní úrovni rozdmýchávají kola nenávisti a přikládají pod kotel.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Pro srovnání lze zmínit smířlivé vyjádření egyptského prezidenta Sísího, který prý chápe, že karikatury na téma islámu mohou urážet, ale nikdy by se reakce neměla přetavit v násilí a jednání tureckého prezidenta, který vypadá, jako by se šikoval k dalšímu tažení Turka na Vídeň. Přitom čile obchoduje s Evropou a ta zase s ním, jako by se slova nepočítala. Ale počítají. U nich začíná radikalizace.