Hlavní obsah
Foto: Milan Malíček, Právo

KOMENTÁŘ: Ukrajinsko-ruské mýty - Jiří Pehe

Jedním z necyničtějších tvrzení v rusko-ukrajinském konfliktu, je, že současný postup separatistických skupin na východní Ukrajině jen kopíruje jednání kyjevského Majdanu. Nelegitimně ustanovená vláda v Kyjevě tak prý jen sklízí, co zasela, když se nechala nelegitimně vynést k moci ulicí.

Foto: Milan Malíček, Právo
KOMENTÁŘ: Ukrajinsko-ruské mýty - Jiří Pehe

Pokud se ale vrátíme několik měsíců zpět v čase, budeme jen těžko hledat příklady ozbrojených skupin, které se v Kyjevě zmocnily vládních budov, aby silou prosadily vlastní agendu. Lidé v Kyjevě povětšinou demonstrovali klidně a spořádaně dlouhé měsíce na Majdanu. To nejradikálnější, oč žádali, byly nové volby. Ke skutečné vzpouře došlo teprve v okamžiku, kdy provládní jednotky začaly do demonstrantů střílet.

Pokud měl prezident Viktor Janukovyč čisté svědomí, jak tvrdí, proč prchal ze země? Proč se bál, že mu vypoví poslušnost i do té doby jím kontrolovaná armáda a policie?

Kdyby se nyní náměstí ve městech na východě Ukrajiny proměnily ve více či méně pokojné „majdany“, s požadavky na větší autonomii či dokonce připojení k Rusku, bylo by srovnání s děním v Kyjevě na místě. Obsazování vládních budov či celých měst se zbraní v ruce a s požadavky na odtržení, či dokonce otevřené vybízení sousední země k okupaci, je ale v každé zemi považováno za vlastizradu.

Je pravda, že se na hnutí na Majdanu nabalila celá řada extrémně pravicových, nacionalistických skupin. Navzdory tomu, ale nedocházelo k žádným ozbrojeným útokům na Rusy - ani v Kyjevě, ani na Krymu, ani na východní Ukrajině. Mnohé tyto pravicové skupiny navíc hlásaly - z ukrajinských pozic - jen to, co „zrcadlově“ hlásá současný Kreml. Jinými slovy: byly extrémně nacionalistické, protizápadní a protievropské.

Pokud bychom srovnali jejich „pro-ukrajinskou“ rétoriku s „pro-ruskou“ rétorikou skupin podporujících Vladimíra Putina v Rusku i na Ukrajině, kde je rozdíl? Jestliže tedy Moskva označuje tyto skupiny na Ukrajině jako fašistické, nezbývá nám než bohužel konstatovat, že fašistická pak jsou i mnohá hnutí v Rusku, a  fašistická je v tomto smyslu i rétorika samotného Kremlu.

Moskva argumentuje, že se jen snaží chránit Rusy před útoky a obecně před fašistickým, nelegitimním režimem v Kyjevě. Jenže si musí vybrat. Jestliže jsou ukrajinská hnutí, která Moskva označuje jako fašistická, extrémně nacionalistická, protizápadní a protievropská, jak může být zároveň „fašistický“ režim, který je prozápadní a proevpropský? A který je „nacionalistický“ jen do té míry, že nechce, aby o jeho zahraniční politice i vnitřním dění rozhodoval Kreml, přičemž ovšem zároveň nevyhlašuje válku etnickým Rusům, ani dalším národnostním menšinám na vlastním území?

Nový režim v Kyjevě sice vznikl pod tlakem ulice, ale nadále stojí na politických stranách, které byly zvoleny v minulých volbách. Není to žádný revoluční konvent. Naopak na květen jsou vypsány volby.

Ať už si ale myslíme o legitimitě režimu v Kyjevě, co chceme, jisté je, že neorganizoval žádné útoky na Rusy. I kdybychom přijali poněkud absurdní tvrzení, že Rusko má právo vojensky chránit etnické Rusy v sousedních zemích, před jakou konkrétní hrozbou na Ukrajině je vlastně chrání? Kdo konkrétně ubližoval Rusům na Krymu?

Je vůbec s podivem, když mezinárodní společenství přijalo po ruské anexi Krymu bez většího podivu i varování Kremlu kyjevské vládě, aby nevysílala armádu na východní Ukrajinu. Ta je přeci ještě stále unitárním státem, a vláda by snad měla mít právo poslat armádu na vlastním území, kam chce.

Tolerovala by Moskva , kdyby se ruských měst na západě země zmocnili ukrajinští separatisté? Nepovažovali bychom za divné, kdyby Kyjev či NATO varovali Moskvu, ať neposílá svoje jednotky do těchto oblastí?

Jak by asi proti separatistům postupovala Moskva, ostatně víme. Když Čečensko vyhlásilo v roce 1991 nezávislost na Rusku, následovaly války, v nichž zemřelo více než 100 tisíc lidí, hlavní město Groznyj bylo rozbombardováno.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Více o autorovi

Komentáře autora

Zdá se, že Moskva se řídí nejen velmi svérázným výkladem práva na sebeurčení, ale také toho, kdy se má takové právo respektovat.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků