Článek
Tento systém dívka považuje za lepší, neboť na dálku vyčetla současnému českému prezidentovi, že svoji dceru svěřuje do rukou zahraničních pedagogů. Řečnice tak vytvořila kouzlo nechtěného. Květnová pařížská revoluce z roku ’68 a krize současného humanitního vzdělávání v Evropě úzce souvisejí, ale jinak, než se nám studentka snaží tvrdit. Stejně tak vzhlížet k Západu není stejné v devadesátých letech a v roce 2018, kdy Západ silně pociťuje krizi své vlastní identity.
Bylo by ode mne velmi laciné, nebo až skoro zbabělé, zaútočit na tento názor fakty a svojí osobní zkušeností se západním humanitním vzdělávacím systémem, kterým jsem prošel nikoliv jako student programu Erasmu na několik měsíců, ale po několik let jako student řádného prezenčního studia. A tak se zaměřím na argumentaci, která se stará především o analýzu principů tehdejší studentské revoluce a vztahy vyprázdnění vzdělávacího systému.
Vítězství hnutí z roku ’68 bylo především vítězstvím radikální levice s prvky maoismu, která se však postupem času rozšířila do své liberální polohy, která byla pro většinu lidí lepé stravitelná. Tento myšlenkový postoj se zakládal na odhození všeho starého, rozuměj starý konzervativní svět, a jeho nahrazení novým, pokrokovým a lepším zítřkem. Zde si nakonec každý bude moci dělat co chce a všechna přání a všechny minority budou vyslyšeny a chráněny.
Jednou z bašt starého světa byly tradiční rodiny, nebo přesněji podle nového jazyka též tzv. „nukleární rodina tvořená otcem, matkou a dětmi“, které mají být nahrazeny volnějšími formami společného soužití. Navíc člověk se má cíleně zbavit celé své identity, rozuměj především té národní, aby se mohl stát plnohodnotným občanem tohoto nového světa. Toto myšlení dnes sklízí plody v podobě osamocení a pocitu vykořenění, který se na Západě čím dál víc rozmáhá.
Univerzitní vzdělávání podlehlo ideálu relativismu, kde není rozdíl mezi profesorem a žákem. Tento stav vede následně ke dvěma zcela opačným důsledkům. Buď je toto vzdělávání zbytečné, aneb kde není mistr, není ani učedníka, nebo profesor má jedinou možnost nastolit svoji autoritu, a to za pomocí síly a společenského nátlaku.
A tak se z autority stává autoritářství.
Maurice Blanchot, francouzský filozof, a přímý účastník pařížských manifestací, kde podporoval studenty, se stal mentorem této nové mládeže. Dav pařížských studentů přirovnal k izraelskému lidu, který utekl z egyptského otroctví, tzn. ze starého světa, a teď se nachází na poušti s jediným přáním, dojít do zaslíbené země. Avšak jakmile si vybere tento nový lid nějakou cestu, ztrácí tím původní svobodu a zase si nasazuje egyptská pouta. Důležité je, co nejdéle zůstat v momentu opuštění a nerozhodnosti. Toť skutečný ideál nové generace: nerozhodnost a věčný protest.
A tento postoj nyní si vybralo i české studentstvo. Jenomže tato revoluce už na Západě byla a lidé jsou z té nerozhodnosti už unavení, a proto hledají cestu do zaslíbené země osvědčenými cestami.
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Pokud někdo chce vyrazit na nebezpečnou pouť, je lepší se zeptat někoho zkušenějšího a staršího, jak do zaslíbené země dojít. I ti naši čeští studenti se unaví a skončí v pohodlném konformismu jako ti pařížští v roce 1968. Pokud bude nějaká příští revoluce na západním světě, bude konzervativní anebo nebude vůbec.