Hlavní obsah
Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky

KOMENTÁŘ: Slepá syrská ulička - Alex Švamberk

Že v Sýrii nenastane klid ani po porážce Islámského státu, bylo jasné. Samozvaný chalífát jen využil chaosu v zemi zmítané občanskou válkou. A nyní se naplňují slova expertů, že situace po pádu IS může být horší než v době jeho existence.

Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky
KOMENTÁŘ: Slepá syrská ulička - Alex Švamberk

Turecko vtrhlo na severozápad Sýrie, aby z okolí města Afrín vytlačilo kurdské milice YPG, které území ovládají. Syrský režim mezitím postupuje v provincii Idlíb, kterou zase ovládají radikálové z bývalé Fronty an-Nusra napojení na Al-Káidu. Asadova armáda však nepřestává ani v útocích na obklíčenou oblast Východní Ghúty, kterou také drží odpůrci syrského režimu, a zdá se, že proti nim opět použila chlór.

Po porážce společného nepřítele, který skupiny s protikladnými cíli na čas spojil, začali všichni tvrdě prosazovat své zájmy. Syrský režim, jenž před příchodem ruských vojsk, která si pozval, bojoval o holou existenci, se netají snahou ovládnout celou Sýrii a má pro to podporu v Moskvě i v Teheránu. Rusko se chce usadit na Blízkém východě a hrát tam větší roli, Írán zase touží po vytvoření šíity ovládaného pásu sahajícího přes Irák a Sýrii až do Libanonu, kde působí jím podporovaný Hizballáh.

Asadova vláda sice proti turecké invazi protestuje, ale halasněji se ohrazuje proti americkým základnám na území pod kontrolou Kurdů. Jejich oslabení nebo porážka by u ní lítost nevyvolaly. Zbavila by se tak mocného protivníka, i když se dosud Syrské demokratické síly (SDF), v jejichž jádru stojí kurdské milice YPG, se syrskou armádou až na pár výjimek nestřetly. Damašku se však nelíbí idea, že by měla enkláva skončit v rukou Turky podporované Syrské svobodné armády FSA, která Asada odmítá.

Turecku porážka samozvaného chalífátu uvolnila ruce, aby se vypořádalo se svým hlavním protivníkem, tedy Kurdy, kvůli kterým dlouho ani nechtělo bojovat s Islámským státem a Spojené musely Ankaru státy k větší aktivitě doslova dokopat.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan po porážce své strany AKP v parlamentních volbách v červnu 2015 vsadil na strach z Kurdů a využil první příležitosti, aby proti nim mohl rozpoutat rozsáhlou operaci.

To mu vyneslo v listopadu téhož roku vítězství v předčasných volbách, ovšem zhoršilo to bezpečnostní situaci, když separatističtí Kurdové sáhli po zbraních. Za takové situace si Turecko rozhodně nepřálo, aby Kurdové vytvořili při syrsko-tureckých hranicích kurdskou enklávu, která by tureckým Kurdům dobře posloužila jako bezpečný přístav.

V době války s Islámským státem, ve které byly syrské kurdské milice YPG jednou ze sil klíčových pro porážku džihádistů, Ankara končila u kritiky Washingtonu, že kurdskou milici vyzbrojuje, i když jsou to, jak Turci tvrdí, teroristé. Když však Islámský stát přišel o všechna města, rozhodl se turecký prezident situaci vyřešit podle svých představ, protože se nebojí ničeho více než Kurdů, největšího etnika na světě bez vlastního státu, jenž jim byl slíben po první světové válce právě na části území dnešního Turecka.

Pokud však zamíří Kurdové bránit se tureckému vpádu, což je možné - Ankara kromě Afrínu hrozí i operací u Manbidže - nebudou bojovat proti zbytkům Islámského států na syrsko-irácké hranici a v údolů řady Eufrat, které se budou moci zkonsolidovat. I když chalífát ztratil naprostou většinu území, které měl pod kontrolou, úplně poražen není, jak ukázal nedávný nálet na jeho velitelské stanoviště.

Sázet na Kurdy je riskantní, jenomže mnoho jiných možností Západ nemá. Spoléhat se na demokratickou protiasadovskou opozici moc nejde. Zbylo z ní jen málo a navíc se ukázalo, že zdaleka není tak umírněná, jak se zdálo a její zbytek se spojil s radikály.

Naopak kurdské milice YPG byly tou rozhodující silou, která přispěla k porážce chalífátu v Sýrii. Navíc mají Američané v Kurdy ovládaných oblastech několik letišť a základem a Kurdové jsou jim zavázáni, takže by se takto mohli komfortně udržet v oblasti.

Podpora Kurdů ovšem znamená konflikt s Tureckem, které je členem NATO s druhou největší armádou po USA. Ankara už pohrozila i útoky na americké vojáky, budou-li milici podporovat. Navíc dává okatě najevo dobré vztahy s Moskvou, koupila od ní systém protivzdušné obrany S-400 a tvrdí, že Rusko ofenzívu schválilo, i když proti ní protestuje v OSN.

Pokud by se Turecko nezastavilo a Kurdům by nezbylo nic jiného, než se Turkům postavit, nehrozilo by jen oživení Islámského státu. Situace by mohly využít syrské vládní síly a postoupit k hranícím s Irákem, Íránu by se tak splnil jeho sen o šíitském pásu až ke Středozemnímu moři, což je americká noční můra. Navíc by se mohla vydat na cestu další vlna syrských uprchlíků - tentokrát kurdských.

V Sýrii žádné dobré řešení není, jsou jen špatná a ještě horší. Turecká ofenziva však patří k těm druhým, protože oblast dále destabilizuje. Proto je potřeba Ankaru brzdit, byť ta má silné páky - například může vypovědět migrační dohodu s EU a přestat držet na svém území tři milióny syrských uprchlíků a nechat je jít, kam chtějí. I když by se povedlo situaci uklidnit, mír je stejně v nedohlednu. Představa syrské opozice a západních demokratických zemí, že by se Asad vzdal moci, je nereálná bez ohledu na to, čeho se dopustil. A dokud bude Sýrie polem regionálního soupeření a geopolitických her, nic se na tom nezmění.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Komentáře autora

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků