Článek
Emmanuel Macron, ještě včera ministr neoblíbené vlády a oblíbenec nenáviděného prezidenta, jenž se ani neodvážil usilovat o druhý mandát, vyhrál první kolo prezidentských voleb a nikdo nepochybuje, že v druhém kole zvítězí nad Marine Le Penovou, a to dokonce snad s náskokem dvaceti bodů, a stane se nejmladším prezidentem Francie (39). Štěstí mu přálo, skandál favorita a expremiéra, jenž fiktivně zaměstnal svou ženu a děti, mu zlikvidoval konkurenta.
Pro jednou měly průzkumy recht. Kandidát, který má nyní možnost získat podstatně větší díl propadlých hlasů levice (Hamon, Mélenchon) i pravice (Fillon) nemůže prohrát. Le Penová je stále ještě považována za extrém.
Macron si svou stranu s optimisticky revolučním názvem En marché (kupředu) vymyslel teprve na podzim, bůhví kde na volební kampaň vzal peníze, a na voliče ušil perfektní boudu. Vymezil se jako nezávislý kandidát proti tzv. establishmentu, čili oné zdiskreditované tradiční levice i pravice a namíchal voličům pravolevý koktejl, jakousi třetí umírněnou cestu.
Globalizace světa a trhu, federalizace Evropy i přistěhovalci jsou šance, nikoli překážky, sociální stát je nezbytnost, byrokracii a daně nutno nepatrně snížit, tuhý pracovní trh, tu hlavní překážku hospodářského rozvoje, uvolnit.
Pokud jeho sotva narozená ministrana nevyhraje červnové volby, s parlamentem nehne. I kdyby se mu podařilo částečně liberalizovat pracovní trh, jehož byzantinská pravidla trumfnou svým rozsahem bibli, ekonomickou stagnaci hned tak nevyléčí a další atentáty i neustálý příliv uprchlíků, jež odmítl omezit, příští voliče rozzuří.
Eurokrati v Bruselu, Merkelová i Schulz si jistě oddechli, Macronova třetí cesta je status quo. Král je mrtev, ať žije král! Nevím, zda tuší, že všeho do času. Francie je dnes nesmiřitelně rozdělena.
Tradičně byla pravice ekonomicky liberální, kulturně a sociálně konzervativní, protekcionistická. Levice to měla opačně, sociálně a kulturně liberální, protekcionistická hospodářsky.
A dnes? Le Penová a J-L Mélenchon nesprávně nazýváni extrémní pravicí a levicí jsou ve skutečnosti národní socialisté. Oba nenávidí Evropskou unii, globalizaci i nadnárodní organizace, oba uctívají silný autoritativní stát i řízené hospodářství. Dohromady získali 41 procent a kdyby mezi nimi nepanovala historická nevraživost, jakou vůči sobě kdysi chovali nacionální socialisté se socialisty bolševické internacionály, tvořili by jedinou stranu.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Francie má smůlu. V příštích volbách rozpolcené společnosti bude proti globalistovi stát jednotná národní strana. Obránci domova proti těm, kteří jsou všude doma, ale domov nemají. A nezapomínejme, že jen od ledna 2015 bylo zavražděno 232 lidí, 326 zraněno, více než za celé minulé století a Macronova vláda útoky nezastaví. Na rozdíl od Británie, jež dokáže být národní i globální zároveň, by na národní socialisty těžce doplatilo francouzské hospodářství. Na rozdíl od Angličanů neovládají Francouzi umění kompromisu.