Článek
Pro pravicové a národní strany nebyl problém se Mily otevřeně zastat, protože právo na rouhání a svobodu jsou základní pilíře francouzského práva. Daleko větší oříšek to bylo pro vládní hnutí en Marche, které na jedné straně chce být liberální, ale na druhé nepřiznává problém s integrací muslimů do francouzské společnosti.
Ještě těžší to bylo pro francouzské levicové strany, socialisty, zelené a komunisty, protože ve Francii se blíží v březnu volby na radnice. A právě levice se spoléhá na hlasy z muslimských komunit. Tak teď co s Milou?
Celá záležitost má dva charakteristické znaky. Za prvé: Mila je mladistvá, má lesbickou orientaci, video původně vysílala, aby se pochlubila své kamarádce s novým přelivem vlasů. Mila je už podle expresivního vzhledu a počtu piercingů produktem liberální společnosti. Pokud by stejný názor tlumočil bílý heterosexuální muž, popřípadě rovnou tradiční katolík, neměl by zastání prakticky u nikoho. Byl by podezírán z napojení na extrémní pravicové skupiny a odsouzen jako rasista a homofob. Ale v případě Mily je reakce přece jen zdrženlivější.
Za druhé Mila se vysmívá Islámu. Zde platí to stejné jako v prvním případě. Rouhání proti jiným náboženstvím nebudí v podstatě žádnou odezvu. Protikřesťanských nebo protižidovských projevů jsou sociální sítě plné a nikdo to neřeší. V horším případě se tyto výpady považují za projev kreativního současného umění. Ani Mila v podstatě nevybočuje z tohoto proudu. Její projev by se dal shrnout asi takto: Mila nemá ráda žádná náboženství. Islám je náboženství. Tudíž jejími vlastními slovy: „Islám je sr*čka.“
Jistě existují daleko fundovanější kritiky náboženství než tato, ale Mila několikrát zdůraznila, že se jedná o její osobní názor, a ne rasistický postoj. Její prohlášení přesto u muslimů ve Francii vzbudilo velkou nevoli. Mila čelila výhrůžkám smrtí a znásilnění, nemůže se vrátit zpět do školy. Ani to ale není až tak nezvyklé a zastánci muslimů namítnou, že se jedná o projevy několika extremistů.
Jenomže tato tradiční námitka taky nefunguje. Pobouření nebyli jen radikální, ale v podstatě všichni muslimové, protože Islám nemůže nikdo urážet v jeho podstatě a veřejně.
Několik dní nato soud otevřel vyšetřování, zda se Mila nedopustila podněcování k rasové nenávisti. Výsledek byl dopředu znám těm, kdo mají základní znalost francouzských zákonů. Islám totiž není rasa, navíc zákon trestá pouze nenávist vůči konkrétním osobám nebo spolkům. A Islám nesplňuje ani jednu z těchto kategorií.
Po odluce katolické církve od francouzského státu v roce 1905 rouhání a výsměch náboženství nesmí být soudně trestány. Z hlediska francouzského práva tak má Mila na rouhání nárok. Po několikadenním váhání se také prezident Macron přiklonil na stranu zákona.
Nejzajímavější tak byla reakce levicových stran. Ty otevřeně vystupovaly proti Mile a trvaly na tom, aby se minimálně veřejně omluvila. Tento posun na francouzské levici je skoro neuvěřitelný.
Ještě v 80. letech levice hlásala svorně, že náboženství je opium lidstva, a 30 let poté vládne názor, že je potřeba hájit islamisty, abychom se nestali rasisty.
Co se týče muslimů, jejich postoj velmi dobře reprezentoval Abdallah Zekri, mluvčí francouzské rady pro muslimský kult, který řekl: „Souhlasím s tím, že je možné kritizovat náboženství, ale ne urážet. … Nyní Mila musí vzít zodpovědnost za to, co řekla.“ Tato argumentace je příkladná. Podle ní je možné kritizovat náboženství, vzápětí však následuje „ale“, které v podstatě první větu popírá.
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Podle francouzského práva je právě možné urážet náboženství beztrestně. A pokud francouzský soud rozhodl, že se Mila nedopustila trestného jednání, nemusí se dál nikomu za své činy zodpovídat.