KOMENTÁŘ: Poučení z dosavadního vývoje – Matěj Široký

Čína potvrdila svůj status totalitní země, když měnila, či přímo tajila důležité informace. To není až tak velké překvapení pro někoho, kdo dlouhodobě sleduje dění v této komunistické zemi. Země, které zareagovaly dobře, Singapur, Tchaj-wan nebo Jižní Korea, mají vlastní bohaté zkušenosti s tímto asijským hegemonem a jednají přesně naopak. Když čínská vláda ujišťovala, že se nic neděje, singapurští představitelé to chápali právě jako pobídnutí k co nejpřísnějším bezpečnostním opatřením.

Čína má však máslo na hlavě i ze dvou jiných důvodů. První je, že i když v půlce ledna znala nebezpečí viru, a to zejména jeho vysokou nakažlivost a rychlost šíření, nejenže nezavedla okamžitou karanténu, ale dovolila svým občanům bez problémů cestovat do zahraničí. Což vzhledem k dlouhé inkubační době je skoro pobídka k rozšíření nákazy po celém světě. Vědomí tohoto rizika, pak potvrdila Čína sama, když nyní všem příchozím nařizuje povinnou 14denní karanténu.

Druhý problém je role předsedy Světové zdravotnické organizace, Etiopana Tedrose. Ten nejenže dal důvěryhodnost oficiálním čínským číslům vedoucím k tomu, že mnoho seriózních epidemiologů prohlašovalo, že se o nic strašného nejedná. Navíc ale nikdy nezpochybnil čínské řešení krize, a naopak Čínu chválil, že získala světu čas. Nepoložil čínským představitelům otázku, proč tak dlouho ignorovali čínské doktory a mazali všechna videa natočená ve wuchanských nemocnicích a umlčovali všechny blogery a nezávislé lidi podávající informace.

Čína a Světová zdravotnická organizace nyní mají co vysvětlovat. Doktor Tedros se bude muset jistě zodpovídat i ve své vlasti, když nepovažoval za nutné zrušit 35 pravidelných linek mezi Etiopií a Čínou. Nezávisle na nestandardních vazbách doktora Tedrose, Světová zdravotnická organizace vnášela často zmatek svými protichůdnými stanovisky k uzavření hranic nebo nošení masek.

Krize, která zasáhne velkou část populace, nám ukazuje, že to nejsou až tak politici, ale obyčejní lidé, tedy mi všichni, kdo rozhodujeme o tom, jak vše nakonec dopadne. Výše uvedené asijské země měly již v minulosti zkušenosti s epidemií, a proto je tam nikdo nepodceňuje. Epidemická hrozba je nebezpečí, které je jednoduše součástí lidských dějin, tak jako války nebo burzovní krachy. I přes naši domýšlivost a technický pokrok nemáme vždy všechno pod kontrolou. Jelikož většina obyvatel těchto zemí je si této hrozby vědoma, nelitují výdajů na zdravotnictví a kontroly.

Jsou si vědomi, že tyto výdaje představují jen zlomek toho, co by stálo nekontrolované rozšíření nemoci na celou populaci. Také se nevede debata nad tím, zda je to hrozba nebo příležitost a jestli se bát nebo nebát, pokud nejsme právě ve Wu-chanu. Odpověď je jednoduchá: je potřeba rychle jednat.

Toto rychlé jednání asi nejlépe předvedl právě Singapur. Od chvíle, kdy byl znám genom viru, publikovaný čínskými vědci v půlce ledna, Singapur pracoval na vývoji a výrobě testů. Následně předvedli, jak se řeší epidemická krize ve 21. století. Nošení masek, hromadné testování, následně pak izolace a vyhledání všech lidí se kterými nemocný přišel do kontaktu za pomoci všech moderních technologií, následná izolace a léčení pacienta. V Singapuru se nezastavil ani život ani kola ekonomiky. Jen shromáždění a akce nad 1000 lidí byly zakázány. Plošný zákaz vycházení je sice účinný, ale mnohem zastaralejší metoda, vhodná snad do první poloviny dvacátého století.

Nemocný pacient s velkou pravděpodobností nakazí všechny členy své domácnosti. Navíc to znamená, že občané už první boj s epidemií prohráli, když sahají k tak radikálním opatřením, která si vyberou daň v podobě ekonomického poklesu.

My bychom měli velmi důkladně studovat postupy v asijských zemích, protože je velmi pravděpodobné, že se virus může znovu vrátit s příchodem podzimu. A druhé zastavení ekonomiky by mohl znamenat totální sociální a ekonomický kolaps.