KOMENTÁŘ: Po Rakušanech a Italech se vzbouřili Bavoři – Alexander Tomský

Uplynuly téměř dva roky od 28. července 2016, co tak razantně na tiskové konferenci v Berlině trvala na otevřené politice vůči migrantům a opakovala své slavné provolání „my to zvládneme”. Od té doby se Němci ptají, kdo jsme my a jak můžeme zvládnout nápor běženců z celého světa.

Německo je svým historickým komplexem z hitlerismu vnitřně oslabené a iracionální politiku otevřených hranic na rozdíl od Středoevropanů nebylo schopno okamžitě rozeznat. Smutnou roli sehrála ovšem jednotná fronta německých médií, která „mutti” za její humanismus oslavovala a nebyla ochotna tragické důsledky bezbřehého idealismu uznat.

Dnes už i ministerstvo vnitra přiznává, že z přijatých dvou miliónů běženců (od ledna 2014) by bylo nutno vyhostit nejméně polovinu, ale většina států, odkud přišli, je nehodlá přijmout (Afghánistán, Pákistán, Bangladéš, Somálsko, Eritrea, Súdán…).

Dva roky sexuálních útoků a vražd spáchaných často právě odmítnutými azylanty, navzdory všem oficiálním hrátkám se statistikou kriminality a cenzurou internetu ovlivnily postoj veřejnosti, zvláště v Bavorsku, jež má historicky větší dávku kultury zdravého rozumu. Politickou zásluhu má ale hlavně protestní strana Alternativa (AfD), jež v zářijových volbách jistě připraví zemskou vládu CSU v Mnichově o její těsnou absolutní většinu.

To přimělo Bavory vyžadovat na Merkelové zřízení táborů přímo na hranici, aby bylo možné migranty z třetích bezpečných států okamžitě vracet. Ukazuje se absurdita dublinských dohod. Běžence, aby si teď tranzitní státy přehazovaly zpátky až do prvního středozemního státu, kam připluli. Není divu, že má Itálie zmatenou vládu jediné shody: už ani jeden imigrant a uzavřela přístavy. Kam ale pošle 600 tisíc neuznaných žadatelů?

Je překvapivé, že někteří naši komentátoři mají starost o průchodné hranice schengenského prostoru. Migranti jsou dobře rozeznatelní, kontrola až na malé výjimky není obtížná a volnému průchodu Evropanů a zboží nepřekáží, byť to  humanitární organizace mají za „rasistické” (racial profiling).

A tak se konečně pod tlakem nových vlád Itálie a Rakouska začíná rozlišovat mezi ekonomickými migranty a azylanty. Dosud platilo, kdo vstoupil na kontinent, už tu zůstal. Některá anglická města evidují více než sto národností.

Je tu ale problém humanitárních organizací „Světa bez hranic” i dalších neziskovek, částečně placených EU, a unijní pohraniční hlídky Frontexu. Ty totiž „zachraňují” a povzbuzují africké zájemce o pobyt v Evropě. Změní se postoj Bruselu, kde převládá utopická víra v multikulturní svět smíšeného lidstva?

Vytrhli jedinou ctnost milosrdenství z kontextu protichůdných hodnot a povinností, píše Douglas Murray ve své historii imigrace Podivná smrt Evropy. Nechtějí nic vědět o nerovném civilizačním vývoji lidstva, o komplikacích charitativní práce, o špatné cestě dlážděné dobrými úmysly. Popletla je ideologie lidských práv a univerzální etika.

Kdo by si nepřál rovnost před zákonem, ale rozumem, vzděláním, schopnostmi a morálkou si lidé rovni nejsou. Australští domorodci dodnes žijí ve starší době kamenné, Afričané v kleptokratických státech kmenových třenic málokdy pod vládou zákona a Arabové se ve vztahu k ženám pohybují někde v ranném středověku. Fanatikům špatně chápaného humanismu nelze vysvětlit, že importem chudých mas nepomůžeme ani jim ani sobě, masová imigrace rozvrací nejen soudržnost a demokracii, ale zničí i náš blahobyt a sociální stát.

Zásluhou protestních stran se pomalu do Evropy vrací realismus. Idealistická kancléřka, která uvedla do pohybu masy v třetím světě, brzy padne, ale s důsledky otevřených hranic (analfabetismem, kriminalitou a islámem) se budeme potýkat ještě dlouho.