KOMENTÁŘ: Nebezpečná turecká hra s islamisty – Alex Švamberk

Syrské jednotky v únoru po osmi letech ovládly klíčovou dálnici z Damašku do Aleppa. Zatlačily přitom radikály ze skupiny Haját Tahrír aš-Šám, jejímž jádrem je Fronta an-Nusra, nechvalně proslulá odnož Al-Káidy. Při postupu ale překročily domluvenou linii oddělující vládní a opoziční jednotky, obklíčily několik tureckých pozorovacích postů a zabily 13 tureckých vojáků.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan nejprve pohrozil vojenskou akcí „kdekoli v Sýrii“, bude-li zabit či zraněn další turecký voják. Pak vyzval syrské vládní síly, aby se stáhly za linii domluvenou v Soči, jinak je tam zaženou Turci, kteří mají druhou největší armádu v NATO. Rusko, které je spojencem Damašku, však tentokrát nemínilo ustoupit, protože mu vadí, že se Turci nevypořádali v Idlibu s teroristy, ale naopak je tam nechali vládnout.

Podle tureckých expertů a komentátorů je jasné, že Turecko podnikne v Idlibu vojenskou operaci. Podle exilové organizace SOHR, která monitoruje dění v Sýrii, je v Idlibu už 6500 tureckých vojáků.

Erdogan si taky pro invazi vyjednal - podobně jako v případě říjnového útoku na syrské Kurdy - podporu ve Washingtonu. Když mluvil v neděli s americkým prezidentem, zmínil Trump přání Spojených států, aby „Rusko ukončilo svou podporu zvěrstvům Asadova režimu". Ještě předtím podpořil turecké plány americký vyslanec pro Sýrii James Jeffrey, když řekl, že Washington podporuje „tureckou přítomnost a legitimní zájmy Turecka v Idlibu“. Dodal, že USA jako partner Turecka v NATO hledají možnosti, jak mu pomoci.

Washington vidí šanci, že by operace v Idlibu mohla zabránit dalšímu posilování ruských pozic v oblasti a doufá, že by také přestala Ankara koketovat s Moskvou. Turecký komentátor Burhanettin Duran ve vláním listu Daily Sabah už rozehrál tuto notu, když řekl, že Turecko se přiklonilo k Moskvě jen kvůli nevhodné americké politice, která vyklízela prostor v oblasti. Vinu připsal pouze předchozímu prezidentovi Baracku Obamovi, který na Sýrii nezaútočil, když Asadův režim použil chemické zbraně. Fakt, že americké síly ze Sýrie stáhl Donald Trump, protože to bylo přání Ankary, která vidí v Kurdech hlavní nebezpečí, komentátor opomenul.

Erdogan sází na to, že pro operaci získá podporu, protože je zaměřena proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, který je na Západě vnímán jako brutální diktátor. EU se navíc bojí další vlny uprchlíků, protože před Asadovými jednotkami uteklo k syrským hranicím od prosince dalších 800 000 lidí. Erdogan je může použít jako páku pro získání, což ještě zdůrazňuje tím, že potřebuje, aby se do Sýrie vrátila alespoň část z 3,7 milionu Syřanů, kteří už jsou na tureckém území.

Zcela se však opomíjí fakt, že tito odpůrci Asadova režimu jsou ve valné většině islámští radikálové a jejich rodinní příslušníci, kteří se do Idlibu přesunuli z jiných oblastí Sýrie. Frontu hájí skupina Haját Tahrír aš-Šám, takže by při invazi Turecko podpořilo nebezpečné teroristy.

Erdoganovi však nestačí angažmá v Sýrii, které působí jako snaha připojit část syrského území k Turecku, i když se prezident dušuje, že to tak není. Stejný scénář uplatňuje i v Libyi. Navzdory embargu dodává zbraně milicím podporujícím mezinárodně uznávanou vládu Faíze Sarrádže, i když i v nich působí islamisté. Na začátku ledna mu na pomoc vyslal turecké vojáky a dva tisíce syrských bojovníků z Turky podporované Syrské národní armády, která loni v říjnu s tureckou podporou obsadila severovýchod Sýrie.

Protože jde o podporu mezinárodně uznávané vládě, Turecku to prochází, zvláště když vzbouřenecké Libyjské národní armádě polního maršála Chalífa Haftara pomáhají kromě jiných i ruští žoldnéři a Západ má snahu omezit ruský vliv. Americký poradce James Jeffrey taky v Ankaře řekl: „Máme společné geostrategické zájmy v Sýrii a v Libyi.“

Jenomže angažmá v Libyi umožní Erdoganovi také hrozit EU i migračními vlnami z Libye, pokud se mu neodstane podpory. Právě přes Libyi přichází nejvíce migrantů z Afriky. Ankara páky potřebuje, protože má velké cíle. Chce se dostat k libyjské ropě, když jí to u té syrské zatím nevyšlo - bohatá syrská ropná pole na východě země zůstala po kontrolou USA - a hlavně by se ráda dostala k bohatým ložiskům plynu pod dnem Středozemního moře. Pomoc Sarrádžovi byla spojena se spornou dohodou o rozdělení výlučných ekonomických zón ve Středozemním moři, která zcela popřela nároky Kypru i Řecka a nakonec se proti ní postavily i Egypt a Izrael.

Nebezpečí je však ještě větší. Erdogan by nejen rád navázal na mocné turecké sultány, které s oblibou připomíná, ale stejně jako další členové jeho strany AKP má vazby na Muslimské bratrstvo. Muslimské bratrstvo přitom prosazuje renesanci islámu v jeho konzervativní podobě, měl by hrát větší roli ve společnosti a v politice. V Tunisku a v Egyptě, kde bratrstvo vzniklo v roce 1928, využilo arabského jara k posílení své moci, jenže v Egyptě prezidenta Muhammada Mursího svrhla armáda.

Egypt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Rusko i Sýrie, kde Muslimské bratrstvo vyvolalo v roce 1982 vzpouru ve městě Hamá, považují bratrstvo za teroristickou organizaci, Turecko však nechává jeho představitele v zemi působit.

Trochu zvláštní chování u spojence v NATO.