KOMENTÁŘ: Nálepky jako boj o vyprávění současnosti - Jiří Pehe

Pokud jde o populismus, dala by se celá debata odbýt tak, že politologický popis jeho hlavních rysů je dlouhodobě známý. A že existují jeho různé odnože, některé nikterak zhoubné, jiné naopak ano. Často v závislosti na jeho příčinách.

Podstatné je, že hlavním rysem populismu není, jak se často argumentuje, v prvé řadě slibování všeho všem, ale především útočení na tzv. elity ve jménu jakéhosi celistvého, nestrukturovaného lidu (popřípadě národa), který je prý nositelem skutečných demokratických, popřípadě národních ctností a zdravého rozumu.  V cestě naplnění tužeb tohoto nestrukturovaného, abstraktního lidu stojí ale strukturovaná liberální demokracie, a proto zastánci radikálnějších forem populismu, které často mutují do politického extrémismu, přešli do ofenzívy.

Pokoušejí se tedy zdiskreditovat údajně přežilé (slabé, dekadentní, nerozhodné, zkorumpované, atd.) politické strany, které tvrdí, že na složité problémy nejsou jednoduché odpovědi. A občas tvrdí, že prý nejlepším řešením je zrušit tradiční politiku i parlamentní demokracii, a nahradit je kupříkladu manažery, kteří se zodpovídají přímo nejvyššímu šéfovi.

Návod, jak uskutečnit jednoduchá řešení, která nabízejí tito novodobí populisté nebo extrémisté, je přitom poněkud tautologický: jejich řešení by se dala uskutečnit, kdyby tomu nebránily právě ony zpupné, údajně zkorumpované elity, zaštiťující se falešně beztak falešnou liberální demokracií, ústavností, právním státem a poukazy na komplexnost výzev, kterým moderní společnosti čelí.

A protože nejlepší obranou je útok, nezůstávají tito populisté jen u snah smýt ze sebe označení „populisté“, ale sami nálepky produkují. Pojmy, jakou jsou liberalismus, liberální demokracie, intelektuál, elita, politická korektnost či multikulturalismus se tak v jistých kruzích staly nadávkami svého druhu.

Daří se i novotvarům, jako je „kavárna“, nebo třeba „sluníčkáři“. Když se k tomu přidá ujišťování, že fašizující tendence mají nikoliv reprezentanti sil, které ve jménu lidu volají po konci údajně dusivé politické korektnosti a útočí stále otevřeněji na různé menšiny a jinakost všeho druhu, ale že na vině je ve skutečnosti fašizující „kavárna“, máme co do činění s poměrně výbušnou směsí.

V této argumentační mele bohužel mnohým uniká, že nejde o nic nového. Už to tady totiž všechno bylo.

Údajně dekadentní elity liberální demokracie, volající po uměřenosti, racionálním diskurzu a vládě práva, byly ve 20. století opakovaně smeteny buď proto, že stály v cestě údajně vitálním silám lidu, který většinově propadl blouznění kupříkladu o své rasové či národní nadřazenosti. Nebo třeba blouznění o tom, že lze vytvořit ráj na zemi, pokud lid svrhne dosavadní majitele výrobních prostředků, jejichž panství liberálně-demokratičtí politici a intelektuálové jen slabošsky či z vypočítavosti utužují pod falešnými hesly humanismu a lidských práv.

Vždy se nakonec ukázalo, že spodní proudy pod touto dočasnou ztrátou kolektivního rozumu byly nakonec silnější, a společnost z blouznění procitla, jenže to mezitím bohužel stálo milióny životů. Možná by tedy stálo za to si připomínat, že navzdory všem přehmatům a pochybením liberálně-demokratické politiky žijí lidé na Západě už 73 let v míru, a že se s pomocí civilizované deliberace (ať už je jakkoliv klopotná a frustrující), nakonec vždy podařilo posunout věci žádoucím směrem. A kredit si za to zaslouží i síly umírněného populismu, které liberálně-demokratický establishment často k žádoucím řešením tlačily svými protestními postoji.

Tam, kde se ale populismus přelil do různých forem extrémismu, nepodařilo se s jeho pomocí vyřešit nic. Pracuje totiž coby s hlavními emocemi se strachem, hysterií a nenávistí. A to nejsou dobří rádci.