Článek
„Dnes je společnou měnou 19 států a 340 milionů Evropanů” (Komise). Vskutku nepopiratelné. „Vyrostla celá jedna generace, která už nezažila jinou domácí měnu.” Taky pravda. „Euro je jako čmelák, podle fyzikálních zákonů létat nemůže, a přece létá.”(vtipný Mario Draghi, šéf Evropské banky). „Euro dospělo a stalo se mocnou politickou silou v celém světě” (chmurný a bojovný Donald Tusk, prezident Rady EU). Mám dojem, že by Číňané a Američané o moci a síle Unie poněkud pochybovali.
Nikdo z citovaných v ideologické sebechvále a budovatelském zápalu nepřekoná spolehlivého šéfkomisaře Jeana-Clauda Junckera: „Euro se stalo symbolem jednoty, suverenity a stability.”… „Přineslo blahobyt a ochranu našim občanům a musíme zajistit, aby tak bylo i nadále, a neúnavně pracovat na dokončení ekonomické a měnové unie.” Miloš Jakeš, nechvalné paměti, by to lépe neřekl.
Nic z toho samozřejmě není pravda, stačí otevřít jakýkoli odborný ekonomický časopis nebo přílohu denních listů, které se problémem společné měny zabývají bez politicko-ideologického zaujetí, a obraz se rázem změní.
Týdeník The Economist věnoval euru tři hustě popsané stránky včetně tří krizových grafů a optimismem nehýří. Itálie je na úrovni roku 1999. Měnová unie tragicky rozdělila Evropu, nepřinesla slibovaný blahobyt ani stabilitu, statisíce mladých lidí emigrovaly z jižních států po německo-francouzském diktátu fiskální rozpočtové kázně, a přesto tam deset let po krizi stále ještě 25–30 procent nenajde zaměstnání.
Ale ani v severní eurozóně i při plné zaměstnanosti hospodářství valně nerostlo, ekonomové mluví o ztracené dekádě a všechny relevantní ukazatele napovídají stagnaci v letošním a recesi v roce příštím. V jednom má Juncker smutnou pravdu, teprve až Unie zbaví volené národní parlamenty i vlády možnosti danit a plánovat rozpočet, bude euroměna zajištěna před krachem a státy se stanou vazaly bruselského cézaropapismu, bude budoucnost eura zajištěna na věčné časy.
Posiluje totiž „anticyklicky” nerovný rozvoj hospodářství severu a jihu. Unie nemá fiskální nástroj na kompenzaci jižního deficitu ani soudržný evropský národ, jenž by si to přál. Chybí společná vůle, a co teprve až europarlament po květnových volbách ztratí dnešní jednotu.
V únoru sice vznikla Nová hanseatická liga Seveřanů (Irsko, Holandsko, Dánsko, Švédsko, Finsko a Baltové) a ta mluví o nutném vyrovnávání (transferech?) běžného účtu mezi severní a jižní Evropou, ale Německo si stopku měnové (rozuměj dluhové) unie zapsalo do své ústavy a o svůj astronomický přebytek zahraniční obchodní bilance (8 procent HDP) se dělit nehodlá. Až krize nastane, bude se flikovat jako minule.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Vývoj Spojených států k měnové unii trval od roku 1776 téměř sto let, a přestože byli Američané jedním národem anglosaských kolonistů, neobešla se integrace bez občanské války. V Evropě sice válka mezi severem a jihem nehrozí, ale v dnešní konstelaci rozštěpených národů na internacionální unijní elitu a vlastenecké domorodce euro příští krizi nemusí přežít. Italové už dnes zamýšlejí zavést paralelní měnu.