Článek
Blair prohlásil, že hlasující nebyli plně informováni, nevěděli, co všechno takové rozhodnutí může znamenat, a měli by mít právo na druhé referendum. Schytal to ze všech stran, zvláště od té vlastní, je považován za virtuózního lháře a v Británii je za válku v Iráku vnímán téměř jako „persona non grata”.
Ponechme stranou nešťastný jazyk práv, neplatí snad taková výtka pro každé volby? Nikdo nezná budoucnost. Rozhodnutí lidu není méněcennější než neméně kolektivní rozhodnutí politické třídy. Nikdo nemá patent na pravdu. Jde jen o to, zda jsou volby férové. Zda měly obě strany víceméně stejnou možnost veřejné argumentace, dost času a vyrovnané finance na propagaci (demagogii). Málokdo v Anglii pochybuje o tom, že šest týdnů na volební kampaň bohatě stačilo, že se i rozhlasová stanice BBC snažila své zaujetí potlačit a být spravedlivá vůči oběma stranám. A pokud jde o lhaní, každá ze stran vyčítá té druhé, že lhala víc, takže si nemají co vyčítat.
Dolní sněmovna až na odcizené skotské nacionalisty, zaťatou stranu liberální a rebelanty pokorně uznala lidový verdikt (494:122), ačkoli pro odchod z Unie hlasovala jen třetina. Mezi lordy má vláda slabé zastoupení, devadesát procent volilo setrvat. Horní sněmovna, debatní klub politických vysloužilců, reprezentuje kariérní politiky, a protože byla Británie členem EU čtyřicet tři let, většina z nich byla nějakou dobu i součástí bruselské nomenklatury. Ostatně politická elita včetně průmyslu, bank i akademie byla také převážně pro členství v Unii. Snad nikdy od sporu o irský parlament (1886) nebyla anglická společnost tak hluboce rozdělena.
Důvody pro dva druhy demokratické volby jsou značně podobné. Vládu nutno čas od času odvolat, aby nezbytněla v oligarchii a nestala se diktaturou jedné skupiny, jež může být odstraněna pouze násilím. Plebiscit znamená možnost zvolenou vládu korigovat či usměrnit, pokud se týká nějakého (většinou existenčního) zásadního sporu. Je to pojistka pro případ, kdy je dlouhodobě politická třída „oligarchicky“ zajedno v rozporu s odporem značné části společnosti. Institut výjimečný, protože přímá demokracie vládu pod tlakem náladového, lidového hlasování paralyzuje.
Nejenže ji lze snadno zneužít, ale měla by jistě i protichůdné finanční požadavky, kupříkladu nižší daně a vyšší sociální dotace, a proto většina ústav plebiscit o financích neumožňuje. U nás by měla veřejnost rozhodnout o nepřijetí eura, protože její dlouhodobý masivní nesouhlas nemá v parlamentu zastoupení.
Nepsaná anglická ústava je z principu zastupitelská, první referendum se konalo právě jen kvůli Evropské unii (1975). Většina politiků byla tenkrát pro vstup, ale zdálo se, že je národ rozpolcen. Kampaň za lidové hlasování nastoupila okamžitě po Maastrichtské (integrační) smlouvě, dvacet čtyři let nabírala na síle, zrodila velkou, protestní stranu a nakonec rozštěpila i stranu konzervativní.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Kdyby se horní komora, jež z devadesáti procent s rozhodnutím referenda nesouhlasí, pokusila brexit zastavit nebo svůj souhlas podmínit nějakou obezličkou, způsobila by ústavní krizi a ohrozila i svou vlastní existenci. Už dávno není aristokratická, vždyť sedm set „lordů” z osmi set jmenovala vláda. A přece jen na rozdíl od unijních politiků v Evropě si zachovala aristokratického ducha. Pokorně uznává, že nemusí mít vždy pravdu.