Článek
Není žádné tajemství, že současný premiér České republiky rozhodně nepatří mezi oblíbence prezidenta České republiky. Sobotka je pro Zemana jedním z těch, které pokládá za zbabělce a zrádce. Protože ho v jeho očích podtrhli tenkrát, kdy se chtěl stát prezidentem naší země poprvé. Tehdy ještě volil hlavu státu parlament. Zemana nepodpořili ani poslanci jeho vlastní strany a ten se následně odebral do dobrovolného vyhnanství na Vysočině. A jal se kout pomstu za pomoci objímání stromů, svých oblíbených nápojů a pochutin.
Když následně vyhrál první přímou volbu prezidenta, naskytla se mu možnost vrátit se hlavními dveřmi tam, odkud ho předtím tak potupně vykopli. Vrcholem jeho pomsty se mohlo stát lavírování premiéra Sobotky, který stále častěji vydával „poslední, ale už opravdu poslední“ varování Andreji Babišovi. A když se přece jen rozhodl ministra financí a vicepremiéra odvolat z funkce, zjistil, že prezident mu do této snahy může lidově řečeno „hodit vidle“. Rozhodl se tedy odstoupit sám a vzít s sebou celou vládu.
Realizace tohoto plánu by se rovnala uvedení do klinické smrti, protože by jen stěží svůj záměr dokázal dlouhodobě obhájit. Navíc v tradičně rozhádané straně sociálních demokratů se už dokonce objevil i jeho nástupce, který veřejně svou touhu po Sobotkově křesle dlouho zakrýval mlžným oparem. Když ho ale prezident bez ostychu potopil a jeho jméno řekl nahlas, tak se přiznal. Nic jiného mu nezbylo. Novodobým Brutem se měl stát Lubomír Zaorálek. Samozřejmě „v zájmu stability“ země.
Vše by asi bývalo dopadlo pro prezidentovu kliku dobře, kdyby nedošlo k nepředpokládanému. Prezident Zeman se na Pražském hradě rozhodl Sobotku vyprovodit s ostudou a veřejně ho ponížit. Mával na něj svou holí, tykal mu, před zraky veřejnosti ho školil a dirigoval. Hodlal přijmout demisi, která nebyla podaná. A odvolat jen premiéra, ne vládu. A v tu chvíli, v samotnou hvězdnou chvíli, stal se Zeman Sobotkovým zachráncem a sobě strůjcem prohry a neštěstí. Když se takto nechal ovládnout záští.
Strhl se povyk, že porušuje ústavu, neboť s premiérem má padnout celá vláda. Tak tomu bylo v minulosti, tak je to v ústavě. Když se jednalo o ústavu, za Sobotku se najednou postavil kde kdo. A jistě nejen z čisté lásky k ústavě. I ostatní politici viděli, že by se potenciálně v budoucnu mohl podobný svévolný výklad nejvyššího zákona České republiky dotknout i jich. A tak se seřadili v bojovný šik. Dokonce i věrní přátelé Miloše Zemana z řad sociálních demokratů byli zaskočeni.
Kouzlem nechtěného jsme se také dozvěděli, že prezident Zeman se domnívá, že slušní lidé před sedmou ranní spí. A to o sobě opakovaně tvrdí, že je prezidentem dolních deseti miliónů. Také jsme zjistili, že zatímco ještě v roce 2016 řekl „Kajínka nepustím“, teď už pouští. Asi je třeba překrýt jedno téma druhým. Tento komentář není o chvále premiéra Sobotky. Je to příběh o člověku, který vše přepískl natolik, že možná, ale jen možná, zachránil jednoho z těch, které chtěl zničit. A dal mu čas zvrátit negativní vývoj jeho preferencí.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.