Článek
Po slovenském příkladu se i u nás našlo pár podnikatelů, kteří jsou ochotni to zkusit za vlastní peníz. Jeden už prozradil, že dá 50 miliónů. (Že mu není líto takových peněz na lepší účel!).
Ponechme stranou, proč politické strany poněkud záhadně touží po vítězství svého člověka, většinou nečlena, ač by měl být dle ústavy nestranický i nestranný, ač by měl jen reprezentovat stát a národ. Když ještě volil parlament, musely se partaje víc než zapotit, aby od partajní legitimace politika odhlédly, jinak by nikdy nikoho nevybraly. Kuloárová vřava byla tehdy tak děsivá, že nám nenávidění poslanci nadělili přímou volbu.
Teď, když volí lid, bojuje za závislého kandidáta strana, ale de facto vítězí ten, kdo viditelně a slyšitelně reprezentuje duši národa, ten, který má ono zvláštní charisma souznění s lidovým instinktem.
Žasnu nad tou tlačenicí nevolitelných kandidátů, kteří i při svém vzdělání (nebo snad proto?) jsou tak naivní a buď nevědí, že nemají nejmenší šanci, nebo jim mužská ješitnost nedá (ženy jsou pragmatické) a chtějí se na veřejnosti aspoň na chvíli promenádovat. Je tu ještě třetí čistě teoretická možnost, že v druhém kole zbudou nějakým omylem dva vzdělanci či nedejbože intelektuálové a lid bude nahrán.
Podivný případ je můj dobrý známý pater Halík. Kdysi uhranut bonmotem Václava Havla či dramatickou představou umělce, že by byl jeho „důstojným” nástupcem, se toho nesmyslného nápadu drží a už dobrých dvacet let se připomíná. Flanďák v zemi pohanské! Neměl by ovšem šanci ani v zemi katolické. Je sice vynikající kazatel, ale zastupuje malou, liberální sektu – a náboženství, jak známo, příliš liberální být nemůže.
A co ti, co už jednou prohráli, což neznají objev řeckého mudrce Herakleita, „nevstoupíš do jedné řeky dvakrát? (Pithart, Dlouhý, Švejnar).
Často slyším, že národ hledá Antizemana. To je blud velbloud. Pokud bude prezident ještě stát na nohou, nemá nikdo šanci. Prezidenti charizmatici vyhrávají dvakrát.
I u nás dnes lidé odmítají establishment, etablovanou politickou třídu, vrchnost čili oligarchii parlamentních stran hlavního proudu a názoru, kteří už tak dlouho tvoří jedinou stranu všech vlád. Chybí-li opozice, nefunguje demokracie. Proto se také babišovci (ani strana, ani hnutí) úporně vymezují proti všem, ne politicky, ale rádoby morálně: pracujeme, nekrademe, nejsme jako oni.
Inu, i moudrý lid někdy naletí, ale proč to neměl zkusit, když jinou šanci neměl? Kolektivní rozum je intuitivní: žádá stop imigraci, ale křiklouny odmítá, v krizi eurozóny se drží koruny, o budování Unie nechce slyšet, ale o výstupu zauvažuje, až bude nezbytí nebo alternativa. A ty šibolety genderismu, feminismu či inkluzi má za hobby intelektuálů.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Vynoř se, kandidáte, je snadné v Česku vyhrát.