Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Historická role Kavárny ve svržení komunismu - Jiří Pehe

Novinky, Jiří Pehe

K pádu komunistického režimu před pětadvaceti lety přispěla významně početně nevýznamná disidentská komunita. První prohlášení Charty 77 podepsalo 242 lidí a ještě na konci roku 1989 jich bylo jen něco přes 1800.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jiří Pehe

Článek

K Chartě 77 postupem času přibyly další občanské iniciativy, ale ani s nimi nemělo disidentské ghetto dohromady více než pár tisíc aktivistů. Naprostá většina z nich žila v Praze.

Navzdory relativně malému počtu lidí měla ale disidentská komunita nebývalý mezinárodní vliv. Její prohlášení, dokumenty a zprávy o vězněných i jinak perzekuovaných lidech se překládaly do mnoha jazyků a psalo se o nich ve světovém tisku, což byla pro komunistický režim velmi nepříjemná věc.

I proto režim vedl proti disidentům válku svého druhu. Chartisté byli označováni za povaleče z pražských kaváren, zaprodance a ztroskotance, a ve shodě s těmito označeními vězněni, vyslýcháni i jinak perzekuováni.

Zatímco lid podle režimu neúnavně pracoval a požadoval klid k práci, kavárenští povaleči režírovali frontální i jiné útoky. Pyšně se domnívali, že jsou elitou, ačkoliv skutečná síla, kořeny a mravní zdraví státu se nacházely mezi obyčejnými lidmi venkova a měst.

Jak zdůrazňoval režim, rádoby intelektuálská smetánka si přisvojovala roli, která jí nepatřila. Když se strana a vláda ve jménu klidu k práci a zářné socialistické budoucnosti snažila tuto rádoby smetánku povalující se většinu času po pražských kavárnách umravnit, „pražská Kavárna“ s pomocí imperialistických médií a přisluhovačů zlostně křičela, vztekala se a kopala kolem sebe.

Ještě v roce 1988 měli režiséři těchto útoků ve svých politických fajfkách pomálu tabáku. Lidé s obyčejným selským rozumem pražskou Kavárnu prohlédli, což bylo jen dobře, ujišťoval režim. Bezprecedentní a tvrdé útoky na vedení strany a státu ze strany disidentské Kavárny ostatně odsoudila ve svém provolání, známém jako Anticharta, už v roce 1977 i řada režimem tolerovaných umělců.

S Kavárnou si to odvážně rozdal ve svém památném projevu v Červeném hrádečku ještě v červenci 1989 i samotný generální tajemník KSČ Milouš Jakeš. Ale jeho šturmování do boje s Kavárnou už znělo jako volání o pomoc opuštěného kůlu v plotě k pracujícímu lidu města venkova.

Jak se mohlo stát, že navzdory nerozborné jednotě lidu měst a venkova, mezi nimiž se nacházela skutečná síla, kořeny a mravní zdraví státu, mohli nakonec pražští kavárenští povaleči přispět k postupné erozi režimu do té míry, že když po tzv. Palachově týdnu putoval Václav Havel — nechvalně proslulý šéf této povalečské bandy — opět do vězení, začaly tisíce lidí podepisovat petici Několik vět, žádající jeho propuštění a celkovou liberalizaci poměrů?

A jak se mohlo stát, že Kavárnou infikovaní studenti se pak neváhali nechat zmlátit 17. listopadu 1989 na Národní třídě policií, čímž spustili revoluci, do jejíhož čela se nepostavil nikdo jiný než ona prokletá pražská Kavárna?

Možná kdyby režim vzývající Karla Marxe pozorněji studoval kupříkladu jeho díla o roli osobnosti a mas v dějinách, zjistil by, že každou revoluci nakonec vede nějaká „intelektuálská smetánka“. A že od ní je jen kousek ke studentům, kteří z nějakého důvodu mnohem pozorněji naslouchají kavárenským povalečům a elitářům než pracujícímu lidu měst a venkova. Ten se k revolucím režírovanými povaleči nakonec sice také přidá, málokdy je ale režíruje sám.

Když tedy lídři jakéhokoliv režimu vyhlašují válku Kavárně, nedělají dobře. Je rozumnější mít Kavárnu a univerzity — od rektorů až po studenty — na své straně. K tomu je ale zapotřebí otevřeně nelhat, nenechat se opít mocí.

Komunistický režim Kavárnu hrubě podcenil a doplatil na to. I když se později někteří politici, kteří se na zádech Kavárny vyvezli k moci, snažili národu vysvětlit, že režim ve skutečnosti svrhli svoji pasivitou chataři, hlavní roli v historii revoluce už navždy budou hrát kavárenští povaleči z okruhu Charty 77 a studenti.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Mnoho lidí, kteří po opadnutí revolučního kvasu Kavárnou opět rádi pohrdají, samozřejmě ocení báchorky politiků, kteří neměli odvahu se k někdejší Kavárně otevřeně připojit, když to ještě mohlo bolet, že k pádu režimu mnohem více přispěla „šedá zóna“ nebo dokonce lid vychytrale režim sabotující svoji pasivitou.

Pravděpodobné ovšem je, že až se v naší zemi bude opět konat nějaká zásadní změna, můžeme si být jistí, že za ní bude zase Kavárna. Pravděpodobně opět ta pražská.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám