KOMENTÁŘ: Evropský kompromis – nic nového pod sluncem - Thomas Kulidakis

Výměnou za volbu socialistického kandidáta bude do čela nově vznikající Evropské komise zvolen konzervativní lidovecký kandidát Jean-Claude Juncker. Je však velká koalice prospěšná pro občany a EU jako celek?

V první řadě je třeba zdůraznit, že formování velkých koalic je jev naprosto běžný a v západních demokraciích mnohokrát zdárně uplatněný. Připomeňme si například jen v našem okolí dlouholetý tandem rakouských socialistů a lidovců a velkou koalici stejného složení v Německu. Prointegrační a federalistický proud v EU dohodu vnímá a veřejnosti představuje jako příkladné přibližování evropských institucí občanům.

Na základě Lisabonské smlouvy by složení Evropské komise i parlamentu mělo odrážet zisk jednotlivých stran a jejich frakcí ve volbách. Je tedy logické, že výsledkem je nynější zvolení socialistického kandidáta do čela parlamentu a očekávané stvrzení dohody volbou Junckera předsedou Komise. Řečeno slovy Ludviga Erharda: „Kompromis je umění rozdělit koláč tak, aby si každý myslel, že z něho dostal největší krajíc“.

Politický proud euroskeptický a antiintegrační, jehož symbolem se stal britský premiér David Cameron, dohodu označuje jako potvrzení unijní zvůle a odtrženosti od občanů, jejichž preference se nerespektují. K osobě premiéra Camerona je dlužno říci, že ho potkalo to nejhorší, co se politikovi stát může – svým chováním prokázal bídnou úroveň schopnosti odhadnout politický vývoj.

Stal se obětí vlastního populismu, kdy se pokusil získat na svou stranu euroskeptické britské voliče. Důvěřoval německé kancléřce Merkelové, která ho prý několikrát ujistila, že Junckera nepodpoří. Moudrý státník by však voličům měl umět vysvětlit, že v Unii bez dohody žít nelze a ať je to jakkoli, i pro Velkou Británii je prospěšná.

Pro svůj špatný politický odhad zůstal sám pouze s podporou Orbánovského Maďarska, nerealisticky pohrozil odchodem z Unie a jeho pozice ve Velké Británii je více oslabená než kdy předtím. Ovšem člověk zahnaný do kouta často sahá k zoufalým činům, jistě o něm ještě uslyšíme.

Součástí dohody je také příslib zohlednit při sestavování nové Komise druhé místo socialistů. To je velká příležitost pro Českou republiku, jejíž ministerský předseda dohodu ctil, prosazoval a dodržoval. Obě strany, které získaly nejvíce hlasů, jsou také součástí evropské velké koalice.

Dle svých vyjádření je si toho vědoma česká vláda a má šanci získat významné portfolio. Platí však jedno, nejdříve oblast zájmu v Komisi a následně český nejvhodnější kandidát. Evropský parlament sice Komisi schvaluje jako celek, avšak každého kandidáta na komisaře zvlášť a nemusel by souhlasit s nedostatečně fundovanou osobou.

V zásadě lze tedy říci, že dohoda může být velmi prospěšná. Jejími pozitivy je možnost socialistů brzdit přílišné neoliberální snahy a konzervativci mohou hlídat neopodstatněné výdaje. Stejně tak je dobré, že proevropské politické frakce utvořily val vůči protiintegračním a extremistickým stranám. Tuto skutečnost potvrdila volba místopředsedů, kteří reprezentují nejsilnější parlamentní frakce. Existence možnosti dohody nad základními otázkami je také velmi žádoucí.

Staronová velká koalice bude škodlivá pouze v případě, že voličům nic nového nepřinese a bude pouze pokračováním staré odtažité Unie, jež nás v očích voličů řídí odněkud ze vzdáleného Bruselu. Pokud velká proevropská koalice nedokáže své úspěchy vysvětlit a přesvědčit občany o své prospěšnosti, v příštím volebním klání se místo souboje politických idejí může jednat o otázku samotné existence EU.

Rozdrobená unie, jejichž 28 států vyrábí a prodává podobné výrobky a vzájemně si na světových trzích konkuruje, je představa více než děsivá. J. F. Kennedy charakterizoval první zkušenost v Kongresu následovně: „Aby ses někam dostal, musíš umět spolupracovat s většinou. Tato spolupráce vyžaduje více než přátelství. Jde o schopnost uzavírat kompromisy a mít cit pro to, co je dosažitelné a co nikoli. Z tohoto důvodu varuji před tím, odsuzovat každý kompromis jako něco nemorálního.“