Hlavní obsah
Jiří Pehe Foto: Milan Malíček, Právo

KOMENTÁŘ: Co by znamenala opravdová dvourychlostní EU - Jiří Pehe

Od některých politiků a komentátorů slyšíme, že pokud by se Evropská unie rozdělila na tvrdé integrační jádro a zbytek, nic moc by se nestalo, kdyby Česká republika v tvrdém integračním jádru nebyla. Záleží ale na tom, o jaké dvourychlostní EU mluvíme.

Jiří Pehe Foto: Milan Malíček, Právo
KOMENTÁŘ: Co by znamenala opravdová dvourychlostní EU - Jiří Pehe

„Měkká“ verze dvourychlostní EU už existuje a zdá se být poměrně snesitelná. To, že Česká republika kupříkladu nemá euro, zatímco jiné země ano, nás zásadním způsobem zatím nepoškozuje, snad jen s výjimkou toho, že ač se neúčastníme některých rozhodnutí, která mezi sebou mohou přijímat jen země eurozóny, nakonec má to, co si mezi sebou dohodnou, na nás stejně vliv.

Dvourychlostní EU, kterou na evropském Západě prosazuje nejvíce francouzský prezident Emmanuel Macron (s nímž souhlasí, zdá se, stále více i Německo), je ale kvalitativně něco jiného, než pro nás  zatím „neškodná“ dvourychlostní EU dneška. Na stole je plán dát eurozóně její vlastní politické orgány (přinejmenším v podobě ministra financí) a vytvořit základy společné fiskální politiky i bankovní unii.

Takováto „eurozóna“, neboli EU první rychlosti, by měla postupem času i vlastní investiční politiku, a je pravděpodobné, že by začala vytvářet i některé další vlastní standardy, kterými by se řídila výměna zboží a služeb mezi zeměmi eurozóny. Pro země, které by zůstaly mimo, by se z toho mohl stát jakýsi „nadstandard“, na který těžko dosáhnou, a který by mohl začít negativně ovlivňovat jejich vývozy do zemí více integrované eurozóny.

Mohlo by to mít dopady i na investory ze zemí mimo EU. Ti u nás investují momentálně proto, že mají při stejnosti standardů v celé EU a prostupnosti hranic možnost vyvážet zboží vyrobené u nás do zbytku EU. I když si už dnes někteří stěžují, že by pro ně bylo výhodnější, kdyby ČR platila eurem.

Pokud by tvrdé integrační jádro mělo, jak někteří navrhují, svoji vlastní investiční politiku v oblasti vědy a technologií, byly by země mimo tvrdé jádro ve velké nevýhodě, pokud jde o financování vědy, vzdělání a výzkumu. Což by mohlo vést ke zpožďování v těchto oblastech a následně konkurenčním nevýhodám.

Hlavní hrozbou ale je, že jakmile se učiní první krok ke „kvalitativně“ větší integraci tvrdého jádra, bude nastartován proces, v němž se země účastnící se takové integrace nebudou nutně chtít zdržovat se zeměmi mimo integrační jádro, pokud půjde o prosazení i dalších integračních kroků.

Použijeme-li příklad, který je momentálně aktuální, může se integrační jádro kupříkladu dohodnout na společné azylové a migrační politice. To sice na první pohled nevypadá jako něco, čím by se země, které chtějí zachovat rozhodování o imigraci na národní úrovni, musely znervózňovat. Až na to, že takový krok by si mohl následně vyžádat kupříkladu zúžení schengenského prostoru jen na země, které společnou migrační politiku mají.

Cest, jakými by se EU první rychlosti mohla začít vzdalovat zbytku, je mnoho. Nemluvě o tom, že země, které by zůstaly mimo, by se nakonec kvůli svojí závislosti na eurozóně musely řídit celou řadou rozhodnutí tvrdého jádra, na něž by neměly žádný vliv.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Více o autorovi

Komentáře autora

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků