Článek
Plevenův plán byl ukotven smlouvou v roce 1952. Ambice na společnou obranu zemí Beneluxu, Německa, Francie a Itálie však zůstaly nenaplněny. Smlouvu totiž odmítl potvrdit parlament země, ve které se zrodil - Francie. A stejně jako tehdy, i nyní se dobrá myšlenka zdá stěží naplnitelná.
Technicky jí samozřejmě nic nebrání. Jednotlivé armády používají řadu vzájemně kompatibilních systémů a jsou zvyklé spolupracovat v rámci NATO. Stejně tak by takový postup mohl vést i k ušetření finančních prostředků, které by se mohly použít jinde. Třeba ve školství, vědě, výzkumu nebo zdravotnictví. Jednotlivé země by totiž nemusely udržovat nákladné armády použitelné v boji pozemním, vzdušném, případně i námořním.
A náklady mohou ještě vzrůst. Dohodnutá povinná minimální dvě procenta výdajů na obranu v rámci NATO v Evropě nyní plní jenom Polsko, Řecko a Velká Británie, více zde.
Pokud by se ovšem podařilo vytvořit společnou evropskou armádu, která by byla součástí NATO, situace by se mohla změnit. Jednotlivé země by se mohly specializovat. I dosavadní prostředky, které slibují navýšit, by nemusely dělit celé armádě a jejím mnoha složkám.
Češi by se například mohli soustředit na chemické a lékařské složky, Němci na těžkou techniku typu tanků, Francouzi na loďstvo a tak dále. Celá částka doposud dělená na kousky by tak sloužila k naprostému rozvinutí specializace. Jenže tak jako v roce 1952, i nyní je plán odsouzen k pravděpodobnému krachu.
A nic na tom nemění včerejší prohlášení politických vůdců Francie, Itálie a Německa, kteří chtějí spolupráci v obraně a bezpečnosti. Ani prohlášení jiných politiků, včetně českého premiéra.
Jak mi potvrdili při rozhovoru různí odborníci zabývající se danou problematikou, problémem je vzájemná důvěra. Jednotlivé státy si prostě navzájem nevěří, že pošlou své vojáky v hodině rozhodující umírat na druhou stranu Evropy. A současná situace v Evropě a přístup jejích členských států k řešení i jiných výzev – ať již se jedná o krizi ekonomickou, nebo migrační – obavám nasvědčuje.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Snaha hrát vždy a všude malou domů ve vlastní prospěch předem pěje labutí píseň obecně dobrému záměru. A je to škoda. Vždyť jak praví staré pověsti české, v jednotě je síla. To ukázal kníže Svatopluk svým třem synům na třech prutech, které se samy lámou, ale spojené jsou nezdolné.
