Článek
Francouzská televize Arte odvysílala zajímavý dokument „Koronavirus: Čína v karanténě“ francouzského novináře Sébastiena Le Belzic, žijícího se svojí čínskou manželkou od roku 2007 v Pekingu. Dokument sledoval průběh karantény v hlavním čínském městě.
Peking nebyl přímo zasažen epidemií, podle oficiálních údajů je tam zatím 428 nemocných a 8 mrtvých. Což dnes zhruba odpovídá číslům v celém Japonsku. Karanténa v Pekingu však spočívala v totálním uzavření hranic na všech úrovních. Čína má samozřejmě vnější hranice, každý region má své hranice, každé velké město má své hranice a nakonec i každý obytný blok má svoje hranice. Hranice znamená možnost uzavřít celý prostor a vytvořit kontrolní body.
Ten, kdo někdy navštívil čínské hlavní město, byl jistě překvapen množstvím policejních složek, vojska a různých hlídačů dozírající na pořádek ve městě.
Tato, až místy bizarní přezaměstnanost našla své využití právě v době karantény.
Ze všech stanovišť se staly kontrolní body, kde se kontrolovala teplota a správně nasazená maska. Nošení masky se kontrolovalo všude. V každé soupravě metra dohlížel zaměstnanec, zda si náhodou masku nechcete sundat. Připomeňme si, že nošení masky je hlavně projevem ohleduplnosti vůči ostatním. Jejím primárním cílem není ochrana před nákazou, ale to, že nemocný člověk nemůže šířit nebezpečné viry dál. Masku je ideální měnit po několika hodinách, v Pekingu se akceptovaly dva dny. Nedostatek masek byl způsoben tím, že aby člověk mohl vůbec vyjít na ulici, musel mít masku. Kdo ji neměl, nebo ji měl již zničenou,
Ze všech stanovišť se staly kontrolní body, kde se kontrolovala teplota a správně nasazená maska. Nošení masky se kontrolovalo všude. V každé soupravě metra dohlížel zaměstnanec, zda si náhodou masku nechcete sundat. Připomeňme si, že nošení masky je hlavně projevem ohleduplnosti vůči ostatním. Jejím primárním cílem není ochrana před nákazou, ale to, že nemocný člověk nemůže šířit nebezpečné viry dál. Masku je ideální měnit po několika hodinách, v Pekingu se akceptovaly dva dny. Nedostatek masek byl způsoben tím, že aby člověk mohl vůbec vyjít na ulici, musel mít masku. Kdo ji neměl, nebo ji měl již zničenou, se ze svého domu už nedostal a byl zastaven při první kontrole. Nemít masku se
v Pekingu rovná v podstatě domácímu vězení bez možnosti si dojít nakoupit.
To není všechno. I v normálním čase každý vstup do pekingského metra připomíná
bezpečnostní kontroly na letišti. Ty byly nyní navíc vybaveny termokamerami. Pokud naměřily 37,3 stupňů, cestující byl bezprostředně, bez potřeby vyjádřit souhlas nebo snad dokonce protest, odvezen, někdy i násilím, do nemocnice.
Vrcholem dokumentu pak byla ukázka mobilní aplikace, která obyvatelům činžáku umožňovala vidět, kteří ze spolubydlících jsou nemocní a kde se v posledních hodinách a dnech pohybovali, aby mohli omezit návštěvy těch stejných míst. Tato aplikace by se snad mohla jmenovat Orwell, protože od sledování popsaného v románu 1984 se liší jen volným šířením dat o sledovaných.
Čínský model ukazuje naprostou nepřipravenost Evropy na podobná řešení. Jednak nemáme dostatek bezpečnostního personálu ani vybavení, a hlavně nám chybí systém hranic. Nejsem velký příznivec sledování ze strany státu, ale kde probíhá hackaton na mobilní aplikaci, která by dokázala dobře informovat o přesném rozšíření nemoci? A za jak dlouho ji bude náš stát schopen uvést v provoz? Zatím, zdá se nic podobného neplánujeme. Koupíme tedy software od Číny, alespoň abychom byli připraveni na další podobnou epidemii?
Francie už před lety vyvinula obdobnou aplikaci na hlášení teroristických útoků, bohužel začala vždy fungovat až několik hodin po útoku. Opatření ve Wu-chanu byla ještě drastičtější než v Pekingu. Drony pročesávaly sídliště a měřily teplotu lidí v domech. Lidé byli vyzváni k nahlašování nemocných sousedů. Čínská vláda kontrolovala všechny informace, a jakékoliv nelegální šíření toho, co se děje, bylo mazáno a pro několik čínských blogerů si přišla policie a zmizeli neznámo kam.
Čínský přístup je brutální. Čínský režim nebojuje jen proti nemoci, ale i proti jakémukoliv zpochybnění své moci při řešení této krize. Vedle toho evropský přístup působí nejenom liberálně, ale také poněkud zmateně. Politici chtějí jednat, aby jim nikdo nemohl vyčíst, že nejednali, ale jejich kroky jsou zmatečné a protichůdné. Navyklí úspěchu marketingových řešení v politice hledají možnost se zviditelnit a nebo napadnout ty druhé, než aby přemýšleli nad tím, jak účinně ochránit veřejné zdraví. Proto ruší jednu sportovní akci a jiné dovolí nebo zakážou lety do jedné oblasti, a neprovádí systematické kontroly všech cestujících na letišti, přestože z postižené oblasti se dá jednoduše doletět jiným spojem.
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
Karanténa má smysl jen v případě, že není polovičatá. Epidemie útočí totálně a obrana proti ní by také měla být úplná, a ne pouze polovičatá.