Článek
Záměr sjednotit daňovou, migrační, rozpočtovou a obrannou politiku je zatím jen návrh, který se případně bude dále upřesňovat. Bylo by tedy dobré snažit se zapojit se vší vervou do dalšího vyjednávání. A pokud možno prosadit vlastní představy i změny. Čeští politici mohou průběžně vysvětlovat výhody a nevýhody.
Prozatím se například vyjádřil sociálnědemokratický předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Slíbil, že budeme v jádru integrace a v první linii. Volba se totiž jeví jasná. Na jedné straně je příslušnost k bohatému Západu a štědré strukturální fondy. K tomu záruka členství v celku, se kterým je určitě lépe, než bylo předtím čtyřicet let v rámci RVHP. A to nejen z hlediska ekonomické prosperity, ale také občanských práv a demokracie. Na straně druhé pak souručenství se zeměmi Visegrádu, které mají dohromady něco málo přes šedesát miliónů obyvatel. A které si navzájem prosperitu ani bezpečí zaručit nemohou.
Vzhledem k poloze a proexportní ekonomice České republiky je myšlenka na následování Velké Británie nereálná. Nejsme ani ostrov, ani bývalá velmoc, ani nemáme Commonwealth. Švýcarsko je také jen jedno. K zařazení se do jádra Evropské integrace stačí přestat švejkovat. A nastolit nějakou pozitivní agendu. Tedy co chceme a ne vyloženě co nechceme. Ne jako s požadavkem na kvalitu potravin. To je dost směšná aktivita, protože veškeré pravomoci členské státy mají. To jen iniciátor stížnosti slovenský premiér Fico nedokázal za deset let své vlády nic udělat ke zlepšení. A teď vše hází na Brusel.
V českých luzích a hájích snaha obejít evropskou směrnici o zbraních také není zrovna příkladem dodržování dohodnutých ujednání. Ve výše zmíněném se skrývá jedna z nevýhod. V případě užší integrace budeme možná muset leckdy skousnout rozhodnutí většiny a čeští politici si budou muset odvyknout vydávat vše dobré za svou zásluhu. A vše špatné svádět na „zlý“ Brusel.
Za slovy Francie, Itálie, Německa a Španělska je totiž víc než cokoliv jiného politické poselství. Kdo sleduje evropská média a politiku, ví, že starým členským zemím se dlouhodobě stýská po bývalé menší Evropské unii. Už dlouho v nich sílí pocit, že poslední velké rozšíření o země střední a východní Evropy bylo nezvládnuté. Ale také například vědí, že Česká republika mírní své visegrádské kolegy.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Nyní je tedy jen na českých politicích, aby vše zužitkovali. Na voličích, aby se nenechali oklamat různými prospěcháři. Říkajícími, co je špatně, ale nenabízejícími řešení. Doufejme, že se cesta, kterou jsme ušli od roku 1989 směrem k velkému světu, v kruhu nestočí zpět na periferii. Tam ostatně skončíme i v případě, že by se Unie pod tlakem různých populistů rozpadla.