Na Martinu se však už od prosince snáší kritika nezpochybnitelně politicky korektních bojůvek, zejména organizací LGBT čili osob odlišných pohlavních identit a aktivistku lidských práv osočují - jak jinak - z fobie, tentokrát transsexuální, a diskriminace. Co provedla? Zkritizovala zbabělé bafuňáře, kteří dovolují transsexuálům soutěžit ve sportu se ženami … „Je to šílené, je to nefér, je to podvod, copak stačí, aby se někdo prohlásil za ženu, nemáme snad (objektivní) standard! Nechtěla bych s takovou ženou s penisem hrát.” S tím orgánem to trochu přehnala a měla by to vědět, amatérský tenista Dr. Richard Raskind (její pozdější trenér) se ho zbavil a ve věku 44 let se stal profesionálem ženského tenisu a celé desetiletí se držel/a na předních příčkách žebříčku mezi dvaceti mladými sportovkyněmi světa.

Příroda si s námi někdy opravdu hraje a vytváří hraniční případy, nezapomenutelný byl pohled na nepřekonatelnou polskou atletku Irenu Kirszensteinovou, vyhrávala kdeco, prostě chlap od pohledu a taky jí sportovní kariéra vydržela o dvacet let déle než ostatním ženám. V nekomunistickém Československu jednu takovou nevinnou sportovkyni před válkou suspendovali a medaile musela vrátit. Je ale diametrální rozdíl mezi „přirozeným” hraničním případem a někým, kdo se prohlásí za ženu, subjektivní pocity by o fyziologickém, biochemickém a anatomickém rozdílu mezi ženami a muži rozhodovat neměly. Pokud bychom chtěli ve sportu nastolit údajnou rovnost, museli bychom obě kategorie zrušit a za pár let by většina žen zjistila, že se sportem neuživí a profesionální sport by opustila.

Rovnostářství netropí paseku jen ve sportu, ale všude, kam se připlete, ve školství, v pojetí menšin, multikulturalismu a v celé škále antidiskriminačního aktivismu. Jak podivné, že se lidé přetvařují, a i kdyby nedůvěřovali vlastní zkušenosti, dělají, jako by nikdy neslyšeli o genetice, testech IQ a nevěděli, že se lidé rodí s výrazně odlišnými fyzickými a duševními předpoklady, nemluvě o talentech, ať už je v životě rozvinou, nebo nechají zplanět. Podle J. J. Rousseaua je narozené dítě nepopsaná tabule, morální divoch „noble sauvage” a rozdíly mezi lidmi jsou výsledkem společenského tlaku. Zmatek způsobila i Americká deklarace nezávislosti (1776). „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že jsou všichni lidé stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a osobní cesta za štěstím”. Život a svobodu hájí vzbouřenci právem a právem odmítají urozený původ, ale povýšením rovnosti na univerzální princip napadli svobodu. Fikce, že si jsou lidé jakoby rovni, říká logik a filosof I. M. Bocheński, i když má svou užitečnost a stala se legitimitou demokracie (rovné volební právo) i právním principem před zákonem, je idiotská.

Odtud už byl ale jen krůček k tvrzení (morálnímu egalitarismu), že máme stejné závazky a povinnosti ke všem lidem a ti mají stejná nároková práva vůči nám jako společnosti. Slyšíme to dnes a denně od progresivistických kazatelů, novinářů a politiků, jako by to byla ta největší samozřejmost, ačkoli si pletou rovnost se spravedlností či charitou a možná netuší, že rovnostářství rozvracejí přirozeně hierarchickou a soudržnou společnost.