V prosinci se jí unijní vyjednávači vysmáli, ale dnes už vědí, že Británie tak jako tak 29. března z EU vystoupí, a když už ztratili naději, že Angličany přinutí zvrátit rozhodnutí referenda nebo vyvolat reparát lidového hlasování, tak musí něco vymyslet, aby uchlácholili většinu poslanců Dolní sněmovny a nezpůsobili politický rozvrat, který by skončil divokým odchodem bez smlouvy a pravidel obchodu, což v době nadcházející recese eurozóny má svou váhu.

Možná si eurokraté ještě vzpomenou, že jejich neústupnost vůči bývalému premiérovi, jemuž nebyli ochotni poskytnout sebemenší ústupek či výjimku z teologické koncepce integrace, prohrála plebiscit.

Doba se mění. Nějaký ten přílepek nebo dodatečné vysvětlení v předmluvě dojednané úmluvy, že ta nešťastná klausule o neviditelné vnitřní irské hranici neplatí na věčné časy, stejně jako nemohou být unijní pravidla navždy závazná v Severním Irsku v případě, že se od nich Británie časem odkloní, by se dal vymyslet. Absurdní výhrada Dublinu a komplot bruselských vyjednávačů otevřeně popírající suverenitu ostrovního království v šesti irských hrabstvích nadzvedla většinu parlamentářů, a proto dohoda padla. V Anglii se děti už od útlých školních let učí, že je „ostrovní říše a královna v parlamentu suverénní“. V Unii samozřejmě nezávislá nikdy nebyla, ale to je jiná pohádka.

Britský rozkol s EU, odmyslíme-li si Skoty a Severoirčany, je také velkým vnitřním sporem Angličanů, kteří se masivně postavili proti své politické, intelektuální a obchodní elitě. Na anglickém území nevolila brexit pouze velká města s výrazným počtem přistěhovalců a jejich potomků. To oni spolu s progresivisty drželi po tak dlouhou dobu konzervativní většinu v otázce Unie jako rukojmí, dokud hnutí za nezávislost (UKIP) neohrozilo systém dvou stran, který by se bez referenda zhroutil. Není divu, že levice podporovala masivní imigraci, aby rozředila tradiční anglické domorodce. Mayová potřebuje domácí většinu odchodem uklidnit a zachránit před rozkolem vlastní stranu. Doufá, že její brexit neexit (BRINO), přestože budou platit obchodní, sociální a fiskální pravidla Unie, většina ve straně přece jen uzná za kompromis. Nečlen se přece může časem od celního kartelu vzdalovat a nehrozil by odchod bez smlouvy a ekonomické potíže, kterých se dnes mnozí obávají. A nakonec její dohoda znamená i kontrolu státních hranic, další neuralgický bod suverenity, jenž 33 procent voličů brexitu uvedlo na prvním místě vedle těch, co zmínili jako hlavní suverenitu (49 procent). Británie nebude muset na rozdíl od takového Norska nebo Švýcarska platit členský roční příspěvek (13 miliard liber) do fondu EU.

Zažehnat domácí rozkol snadné nebude, protože zastánci setrvání pokračují v kampani a začínají se už pořádat také pouliční protesty brexitářů. Vláda zvítězí v parlamentě pouze s neřestnou podporou rozpolcené opozice, jež se už pomalu s brexitem smiřuje. Mnoho poslanců má mandát z okrsku, kde lidé volili drtivě brexit, a mohli by snadno přijít o nominaci své lokální strany. V Anglii na rozdíl od kontinentu se rozhoduje v kritické době od zdola nahoru a revoluce za nezávislost rozdělila obě hlavní strany. Nepochybně budeme během dvouletého vyjednávání obchodní smlouvy s EU svědky mnoha konfliktů, ale brexit dnes v Bruselu skutečně začíná.