Když jsem 17. listopadu odcházel z plného Staroměstského náměstí, které překypovalo odporem k Andreji Babišovi a hlasitě žádalo jeho demisi, viděl jsem především tváře a oči mladých lidí, kterých přišlo opravdu mnoho.

Emoce, které prožívali, bylo možné pochopit bez zvláštní znalosti psychologie. Premiérem hluboce pohrdají a přejí si, aby z politiky zmizel. Zdali si uvědomují, že k tomu nestačí zaplnit Staroměstské, případně Václavské náměstí, to se již pouhým pohledem zjistit nedalo.

Z pódia sice zněla slova o odpovědnosti poslanců při hlasování o nedůvěře vládě, ale trochu se ztrácela v morálních apelech. Na Babiše, na poslance, zvláště na ty z ČSSD, na účastníky demonstrace a další, kterým se tento muž v čele vlády oškliví tak, že by ho nejraději viděli v koši dějin.

Jinou stránku protestu, zralou a poučenou, lze najít v projevu, který zazněl týž den na jiném místě v Praze z úst nově zvoleného senátora a rektora Masarykovy univerzity v Brně Mikuláše Beka zde.

Bekova slova o tom, že „dnes prožíváme jakousi soft normalizaci, kdy je svoboda ohrožována oligarchií, která v nevídané míře propojuje moc ekonomickou, politickou a mediální“ by nejspíše podepsal každý demonstrant na Staroměstském náměstí stejně jako obrovské množství lidí, které bylo na Václavském náměstí a na Národní třídě. Jenže co s tím nadělají, když mají pobouřený rozum, rozohněná srdce, leč holé ruce?

Je směšné doufat, že na Babiše tyto protesty zapůsobí. Naopak, rád oznámil, že ho posilují v rozhodnutí zůstat tam, kde je. Stalin kdysi položil jízlivou otázku, kolik že má papež, morální autorita, divizí. Stejně tak se může ptát Babiš a jeho patron Miloš Zeman: Mají demonstranti v pražských ulicích a opozice v parlamentu k dispozici hrubou sílu, která ty dva donutí, aby změnili své chování? Odpověď je zřejmá: Momentálně nemá.

Kdo tuto situaci vytvořil, je nabíledni. Nejdříve se rozhodl Babiš, že půjde do politiky, aby řídil stát jako svou rodinnou firmu (o jeho rodinném stylu díky premiérově upřímnosti v posledních dnech teď víme víc). Pak si zaplatil soudobé Anderseny, aby vytvořili obraz Andreje Babiše, který je jiný než reálná osoba Andrej Babiš. Že je to tak, teď snad chápou i jeho někteří předchozí příznivci.

Přesto trvá podpora, kterou má především mimo Prahu. Proti sobě vlastně stojí dva světy. Jeden nachází oporu ve faktech zde. Druhý dokládá, že jistý slavný normalizační seriál mapoval jevy, které platí i dnes zde.

Dokud se nehnou ledy v tom druhém táboře, nezmění se nic.