KOMENTÁŘ: Česká republika stárne - Patrik Nacher

Jako celek tedy postupně bohatneme. Otázkou je, jak to poznají ve svých peněženkách právě senioři. Ale nejde tu jen o peníze, podívejme se na život seniora ve městě.

Když vidím nízké lavičky bez opěradel, když se dívám, jak se mezi seniory na chodnících nebezpečně proplétají cyklisté nebo turisté na elektrických koloběžkách, když poslouchám opakující se příběhy o lichvářích a šmejdech, kteří si troufnou na důvěřivé seniory, když slyším rodiče a prarodiče, jak si stěžují, že jim zbude pár korun poté, co zaplatí nájem, když si uvědomím, že se generace, která teprve směřuje do důchodového věku, musí starat o své děti a ještě podporovat svoje rodiče, říkám si, že sice v průměru bohatneme, ale zároveň by to nemělo znamenat, že tu bude místo jen bohaté.

Fungující metropole se nepozná jen podle toho, jestli je zajištěna přeprava městskou hromadnou dopravou, je v ní přiměřená kapacita hotelů či taxíků, dostatek restaurací nebo hřišť, jsou-li uklizené ulice a večer svítí lampy, jestli se rychle rozvíjí výstavba nových obytných budov či kanceláří, zkrátka jestli fungují ty viditelné atributy života metropole. Skutečně kvalitní a hodnotné velkoměsto se pozná podle těch věcí, které jsou spíše nenápadné nebo dokonce neviditelné. Zkrátka správně fungující město umí vytvářet podmínky i pro ty nejslabší. Zajištění bezbariérovosti, a to nejen z hlediska dopravy a pohybu, je tím užitečným a zároveň nejvíce viditelným prvkem.

Praha stárne rychleji než zbytek republiky a už nyní je nutné se připravit na dobu, která přijde za dvacet třicet let. Za pár let už totiž bude pozdě, pak se budou řešit jen následky podcenění situace, o které víme už dnes. Výrazně chybí malometrážní byty, které by případně mohli senioři směnit za svůj větší. Stejně tak jako profesionální pomoc při takové směně (právní, realitní a finanční služby, stěhování apod.). Ještě více je třeba přispívat na vzdělávání seniorů například rozšířením dnes úspěšného projektu seniorské akademie, podporovat komunitní život s cílem, aby lidé mohli stárnout v místě svého bydliště, kde často prožili celý svůj život. Ve světě jsou běžné programy dobrého sousedství, na kterých se potkávají všechny generace. Provázat sociální a zdravotní péči, které dnes působí odděleně, a tudíž v důsledku nefunkčně a neefektivně.

Místo ucelené rehabilitace dnes dostane senior francouzskou hůl a problém je ze zdravotního hlediska „vyřešen“. Musíme navýšit kapacitu tzv. „odlehčovacích lůžek“, kde by se o seniory pečovalo ve chvíli, kdy už jsou propuštěni z nemocnice, ale ještě nejsou schopni se o sebe plnohodnotně postarat sami. A pak tu máme pár věcí, které si už ani neuvědomujeme. Měli bychom více respektovat psychologické a fyziologické limity stáří. Příklad? Upravit ergonomicky špatné lavičky – to jsou ty, již zmiňované, nízké lavičky bez opěradel. Městský mobiliář sice musí splňovat kritéria cenové nenáročnosti, jistě i architektonické čistoty, ale v moderní a humánní společnosti zejména určité praktičnosti pro všechny věkové kategorie a lidi s různými typy handicapů. Prostě každý jednou zestárne. Řetěz je tak silný, jak jsou silné jeho nejslabší části, a město je natolik funkční, jak v něm mohou důstojně a šťastně žít například senioři.

Vláda od září seniorům poskytuje významnou slevu na jízdném a od příštího roku zvyšuje skokově penzi, a to nejvíce za celou dobu existence České republiky. To jsou ty viditelné prvky, které se projeví v peněženkách našich seniorů. To ale není vše, jakkoliv peníze jsou až na prvním místě. Je to i o těch méně viditelných a finančně nespočitatelných každodennostech.