Článek
Pompézní akce na jinak liduprázdné tankové střelnici, což nikdy není prostor příliš malebný, působila jako ze satirického filmu. Nejprve na zabahněnou plochu napochodovala vojenská kutálka, pak příslušníci jednotek obou zemí. Američané rozvinuli barevné standarty jednotlivých oddílů, přičemž při pochodu dál rozstřikovali špinavou vodu z tajícího ledu. Dorazili početní hosté včetně amerických generálů, kteří se usadili na tribuně.
Pak na plochu řízným krokem nakráčel polský ministr obrany Antoni Macierewicz, přijal hlášení a přehlédl jednotku. O pět minut později se totéž opakovalo, když přišel prezident Andrzej Duda. Nešlo si nevzpomenout na armádu za Alexeje Čepičky.
I projevy polských představitelů se hemžily obrazy jako z minulé éry, byť Andrzej Duda zdůraznil, že doba je jiná a „změnu paradigmatu v této části Evropy ukazuje přítomnost americké armády“.
„Před třemi desítkami let zde byly vojenské jednotky cizí armády, které jsme nezvali, a teď přijeli naši spojenci, kteří jsou symbolem svobody,“ prohlásila hlava státu.
Ministr obrany několikrát opakoval, jak budou americké a polské síly ruku v ruce bránit zemi a odrazí každého nepřítele. Jen chybělo označit americké síly za bratrské.
Závěrečné požehnání nejen americkým vojákům, ale také Americe a v případě Macierewicze i prezidentu Trumpovi bylo trochu moc i na hluboce věřící zemi a zavánělo to až servilitou.
Na druhou stranu, podobná devótnost je stále ještě pochopitelnější než výrok bývalého polského premiéra a současného předsedy Rady Evropy Donalda Tuska, který označil mocenskou změnu ve Washingtonu za další výzvu, které EU nyní čelí, takže nástup Donalda Trumpa zařadil po bok asertivní Číny, ruské agresivní politiky a radikálního islámu.
I když lze obavy Tuska chápat a možná na nich něco je, podobné vyjádření je zcela nediplomatické. Rozhodně nadělá více škod než nabíhání a vrtění ocasem před novým americkým prezidentem, u něhož není zcela jasné, jaké zaujme postoje k Moskvě. Možná směšné, ale vlastně rozumné i v případě, že by současná polská garnitura nebyla posedlá strachem z Ruska.
Macierewicz dokonce připomenul slova zesnulého prezidenta Lecha Kaczyńského varujícího v době války v Osetii před rozpínavostí Ruska: „Teď Gruzie, příště Ukrajina a pak možná Polsko.“
Ďábel se však jako vždy skrývá v detailech. Polské vedení má sice strach z Ruska, ale zatím američtí vojáci cvičí u hranic s Německem, byť Varšava plánovala přesunout jádro svých sil na východ. To se však ještě nestalo, není hotová celá infrastruktura.
Horší ale je to, že polští představitelé měli plná ústa Ameriky a Američanů, avšak trochu opominuli zmínit organizaci, jejímiž jsou členy a v jejímž rámci američtí vojáci do Polska a dalších východoevropských zemí přijeli. Atlantic Resolve je alianční mise, o NATO však mluvili jen američtí generálové.
Varšava už dříve dávala najevo zájem podepisovat s USA bilaterální bezpečnostní dohody, což se ukázalo za vlády George Bushe, když se plánovalo vybudování amerického protiraketového deštníku nad Evropou s radarem v Brdech a raketami v Polsku. Upřednostňování takových dvoustranných dohod je však nebezpečný krok, protože jedním z úhelných kamenů míru a stability v Evropě je kolektivní bezpečnost představovaná právě Aliancí.
Ano, USA přispívají nejvíce a Trump dává najevo, že to musí skončit a že NATO je zastaralé, ale je těžko představitelné, že by se této síly vzdal, protože lepší zatím není. Už také slíbil, že přijede na alianční summit, takže tento omezený přístup ze strany polské garnitury už tak chytrý být nemusí.
I Washington sice zdůrazňuje, že dává přednost bilaterálním vztahům, ovšem pro obranu evropského prostoru je potřeba společná organizace. Americká brigáda je také v Polsku, protože NATO zjistilo, že jeho východní křídlo potřebuje posílit, a USA chtěly ujistit východoevropské členy o americkém závazku zajistit jejich bezpečnost.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Nakonec může být mazanější úplně jiný populista, než jsou polští ze strany Právo a spravedlnost – jim blízký předseda maďarské vlády Viktor Orbán. I na půdě Maďarska budou cvičit američtí tankisté 3. obrněné brigády, Orbán však klidně přijal Vladimira Putina.