Jedni si myslí, že současnou „kontrarevoluci“ proti globalizaci i nadnárodní integraci lze vyhrát a těžiště politiky trvale vrátit zpět k národním státům, v nichž se lidé cítí doma, protože jsou ve sdílené pospolitosti. Současný vývoj je prý především dílem jakýchsi kosmopolitních elit, které lze politicky porazit, a můžeme se pak vrátit k modelu spolupráce suverénních národních států, v nichž mají národní společenství opět kontrolu nad svým politickým i ekonomickým osudem.

Jiní si myslí, že ekonomická a technologická globalizace a s ní související pokusy vytvořit nadnárodní politické či alespoň regulační instituce nemají příliš společného s dobrou či špatnou vůlí nějakých kosmopolitních elit. Stejně jako byl svět středověku (v němž byla po generace vládnoucí třídou aristokracie, centrem organického společenství vesnice a organizujícím principem náboženství) rozvrácen v první fázi modernity kapitalistickým industrialismem, poroučí se nyní tato fáze modernity pod tlakem globalizace a nových technologií.

Když kapitalismus nastoupil, rozbil po staletí trvající organická společenství i s jejich tradicemi a vytvořil (velko)města a národní státy. Nepotřeboval k ničemu také už aristokracii, jejíhož politického vlivu se revolučně či evolučně zbavil.

Jak víme, tuto „revoluci“ se pokusily zastavit „kontrarevoluce“, kupříkladu v různých podobách absolutistické restaurace. Starý svět se ale už nevrátil – ani společensky, ani ekonomicky, ani politicky.

Nevrátí se už ani ten, který patřil k industriálnímu kapitalismu, v jehož centru stál národní stát. V pozadí současné revoluce – svým významem plně srovnatelné s tou předešlou – stojí totiž v prvé řadě globalizace techno-vědy, finančního kapitálu i komunikací, nikoli vůle jakýchsi od lidu odtržených elit.

Jinými slovy: principiálním zdrojem změn (a s nimi souvisejícího zmatku) v současném světě nejsou (oligarchické, kosmopolitní atd.) elity, ale překotné vědecké a technologické změny, které od základu mění fungování moderních společností. Stejně se kdysi industriální kapitalismus prosadil nikoli proto, že si to usmyslely nějaké uměle vzniklé kapitalistické elity, které „konspiračně“ vymyslely národní stát a parlamentní demokracii, ale proto, že nastoupily nové technologie.

Snahy zastavit dnes globalizaci i její politické důsledky mají asi takovou šanci na úspěch, jako měla absolutistická restaurace ve Francii v letech 1814–1833. Pokusy vtěsnat kapitalismus a s ní související modernitu zpět do přežilé politické formy tehdy uspěly jen na krátký čas. Po této kontrarevoluci přišla v roce 1848 série dalších revolucí a s nimi definitivní konec „ancien régime”.

Dnešní nástup nacionálních populistů, vzývajících národní stát, je proces velmi podobný. Možná leckde i na čas uspějí, ale ne na dlouho. Žijeme už v jiném světě. Starý řád se bortí a nový se ještě úplně nevynořil, ale dozajista se vynoří. A bude dozajista dosti odlišný od toho, po čem nostalgicky volají dnešní nacionalisté.