Článek
Jenže odkaz mnohých osobností historického významu často vůbec není zachycen v nějakém jejich psaném díle. Havel toho sice napsal dost, jeho hry se dodnes hrají po celém světě a jeho eseje i projevy slouží jako povinná četba na univerzitách, ale přesto lze argumentovat, že jeho hlavní odkaz je mimo jeho psané dílo.
Je jím jeho samotný život, kterým v určitém okamžiku přispěl k zásadní historické změně. A také ideje a hodnoty, pod jejichž praporem k takové změně přispěl, což byl zejména boj za pravdu proti systémové lži a boj za lidská práva.
Řadí se tím k osobnostem, jako byl Mahátma Ghándí, Nelson Mandela, Lech Walesa nebo Su Ťij. Ani tito bývalí disidenti a během svého života občas i političtí vězni nevytvořili, a ani tudíž neprosadili, řádnou ucelenou vizi toho, jak by měl ideálně fungovat politický systém, který svojí důslednou opozicí vůči režimu předešlému (totalitnímu, koloniálnímu nebo rasistickému) pomohli nastolit.
Mnozí lidé i proto vnímají bývalé disidenty či lídry opozice v politických funkcích v čele nových demokratických režimů skepticky. Vždyť když někdo dokázal v určitém okamžiku pohnout „dějinami“ tak, že se významně přičinil o pád zdánlivě neporazitelného režimu, měl by přece být neméně úspěšný v tom novém. Jenže tak to bohužel málokdy funguje.
Všichni výše vyjmenovaní měli s běžným provozem demokracie, kterou pomohli nastolit, jisté problémy. Jejich historická role, která se naplnila svržením režimu předešlého, se jim takříkajíc pletla pod nohy.
A to nejenom proto, jak už bylo řečeno, že v ně byla vkládána nepřiměřená očekávání, ale i proto, že když se významný disident stane politikem, málokdy se do demokratického politického provozu dokáže zařadit tak, aby občas neprovokoval nebo aby se občas nedopouštěl proti pravidlům demokratické hry přešlapů.
Pozitivní historický odkaz takovýchto osobností je dán zejména tím, že měly na rozdíl od většiny společnosti v určité době odvahu začít bojovat a vydržet v boji s režimy, které je mohly zničit. Odkaz všech těchto lidí je vlastně stejný: boj za pravdu navzdory tomu, že většina společnosti ze strachu či oportunismu mlčela.
Navzdory chybám, kterých se dopouštěli, když se později stali politiky (což je mimochodem často role, kterou si úplně dobrovolně nezvolili, ale kam je vymrštila historie), je součet jejich kladů a záporů nakonec plusový – i proto, že jejich reputace pomohla jejich nově demokratickým zemím mezinárodně.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
To je ovšem, jak jsme viděli opět i při oslavách Havlových nedožitých narozenin, neuchrání od kritiky těch, kteří buď kvůli stromům nevidí les, anebo si nové poměry představovali tak nějak jinak, ač často neudělali nic ani pro změnu těch starých, ani pro to, aby ty nové opravdu jinak vypadaly.