Článek
Vždyť více než milión uprchlíků přijalo na základě politiky Merkelové Německo. Nikoliv Česko, kde uprchlíků naopak požádala o azyl jen hrstka. Rozhořčení by snad mohlo být namístě v případě, že by se část uprchlické vlny mířící do Německa nějak přelévala k nám. To se ale neděje. Ba naopak, německá otevřenost od nás uprchlíky odsává.
Pokud jde o evropskou dimenzi migrační vlny, která se zdánlivě dotýká i nás, Merkelové snad lze vyčítat, že svojí „vítací politikou“ zvýšila absolutní počet uprchlíků, kteří se do EU rozhodli jít. Ale opět: proč jí to tak zuřivě vyčítají právě mnozí Češi, když nakonec naprostá většina migrantů stejně skončila v Německu?
Že by snad chtěli Merkelové sdělit, že svojí vstřícnou politikou zvýšila nebezpečí terorismu, a my máme kvůli ní strach? Jenže i to má háček.
V případě útoků, které se odehrály v Německu, Belgii a Francii, není totiž spojení mezi uprchlickou vlnou a teroristy nikterak zřejmé. I když mnozí naši politici rádi vysvětlí, třeba i Merkelové, že se uprchlíky zaručeně nepodaří integrovat, a oni se za generaci či dvě prý budou radikalizovat.
Jediným problémem, který tedy Merkelová svojí otevřeností k uprchlíkům viditelně způsobila přímo nám, tak jsou u nás nenáviděné kvóty pro jejich celoevropskou distribuci. Zvažme ale, co by se stalo, kdyby se Merkelová postavila k uprchlíkům stejně odmítavě jako visegrádští politici. Nebo tvrději.
Jinými slovy: Německo přece jednoduše mohlo zablokovat uprchlíkům vstup na svoje území s odkazem na dublinské dohody, neboť na cestě z Řecka a Itálie, které jsou už samy o sobě prvními bezpečnými zeměmi, leží mnoho dalších bezpečných zemí, včetně Česka. Jednalo by přitom zcela v souladu s mezinárodním právem, jehož porušení mu mnozí kvůli vítacímu gestu Merkelové nyní otloukají o hlavu.
Do EU by tak sice možná nepřiplul více než milión uprchlíků, ale i tak by jich bylo mnoho set tisíc. S tím rozdílem, že by se o ně organizovaně a civilizovaně nepostaralo Německo, ale uvízli by na jihu Evropy a v zemích na cestě do Německa. Humanitární katastrofy v těchto zemích by si pak diskusi o nějakém přerozdělovacím klíči tak jako tak vynutily, pokud bychom se nerozhodli hodit přes palubu celou EU.
Snad chtěli tedy demonstrující odpůrci Merkelové převážně sdělit, že by měla prostě lépe vést EU. Být prostě tak nějak rozhodnější a silnější. To sice nabízí pro ni lichotivý závěr, že ji i mnozí její odpůrci u nás považují za vůdčí osobnost EU.
Až na to, že v našem regionu si mnozí dobrou politiku představují tak, že by se Merkelová měla chovat jako visegrádští politici: tedy opevňovat EU a zavírat hranice. Anebo rovnou vylučovat země, jako je Řecko či Itálie, z EU či Schengenu, když jsou tak nezodpovědné, že nedokážou postavit plot v moři, nebo udržet všechny uprchlíky na svém území!
Jenže Merkelová coby nepsaný lídr EU jen může těžko přijmout tuto převažující českou představu o tom, jak by EU měla fungovat. Kdyby totiž přijala egoismus jako modus vivendi celé EU, byl by evropský integrační projekt už úplně v troskách.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).