Česká studentka Vendula Fialková z pražského Nového PORGu dosáhla v mezinárodní maturitě maximálního počtu bodů v konkurenci 150 tisíc studentů ze 136 zemí světa. Jde studovat matematiku na Oxford.

První reakcí je radost a přání, aby se jí dařilo po celý život stejně, jako to dokázala na jeho začátku talentem a pracovitostí. A pak je tu obava, že se z ciziny po studiích nevrátí.

Lidstvo si po staletí láme hlavu, jaké má být uspořádání společnosti, aby lidé, kteří ji tvoří, nestrádali a měli podmínky pro důstojný život. Modelů se vytvořilo nepočítaně. Ty rozšířené, a přitom mnoho neřešící se vyznačují dvěma shodnými rysy.

Buď se vynalezne správa věcí veřejných, při níž všechno sklízí jen jedna část společnosti na úkor jiných. Anebo se nasadí mobilizační dril spojený s myšlenkou nerozborné jednoty, která se zpravidla zvrtne v nacionalismus s expanzí proti jiným národům, či třeba bez ní. Záleží na velikosti postiženého společenství.

Národní elity, k nimž by měla Vendula Fialková a další talentovaní a úspěšní jedinci patřit, přirozeně hledají uplatnění tam, kde se narodily. Potíž je se společností, která elity, ať už své, nebo cizí, ze zásady neuznává. Vrcholným a klasickým vyjádřením této filozofie byla slova dělnického prezidenta Antonína Zápotockého: „Všichni mají stejné žaludky.“

Proti tomuto tvrzení nelze nic namítnout. Musí se jen dodat, že je pronáší žaludek. Logicky všude vyhledává jen své bratry a jinak organizovanou hmotu neuznává, ba se jí bojí jako čehosi cizáckého. Analogicky by mohl zadek prohlásit, že všichni mají stejné zadky, a měl by svatou zadkovatou pravdu. Jenže společnost, která většinově vyznává filozofii žaludků nebo zadků, vyjde z konkurence s takovým společenstvím, kde žaludky a zadky existují bez problémů a zároveň se cení mozky, jako chudý příbuzný.

Občas se pouštím do debat s mladšími lidmi, kteří se znechucením pozorují současnou vlnu strýcobazénkovství vydatně hnojenou z nejvyšších politických a některých akademických míst. Bohužel musím konstatovat, že od nich často zaznívá: „Já tady v tom Absurdistánu nebudu.“

Můj dobrý známý, který už sice není nejmladší, ale do důchodu má x světelných let, člověk s mimořádnými odbornými znalostmi a skvělým zaměstnáním každou debatu končí slovy: „Pas je připraven!“ V kostce již tento exodus předvádějí několik let mladí čeští doktoři. A nikdo se jim při srovnání podmínek a lidského přístupu doma a v cizině nemůže divit.

Nu což, na české půdě je zas připraven dravý a vitální porost místních Rusů a Ukrajinců. Každý je svého štěstí strůjcem. I národ.