Článek
Bohužel to přesně se dnes ale děje v reakci na nejrůznější teroristické útoky. Jsou to bezpochyby odporné činy s velmi tragickými důsledky. Ale politici a komentátoři, kteří jsou často ještě před zjištěním všech faktů ochotní lacině generalizovat, jen pomáhají zvyšovat ve společnosti strach a hysterii. Nepomáhá ani tekutý hněv na sociálních sítích, který se často nějakým strukturovaným přístupem k problémům a fakty nezdržuje.
Série nedávných útoků sestávala z těch, které spáchali skuteční „vojáci“ Islámského státu. Pak z těch, které spáchali „osamělí vlci“ s psychickými problémy, z nichž někteří svůj čin islámským fundamentalismem jen účelově zastřešili.
Ale také z těch, které spáchali lidé, kteří s islámem i islámským fundamentalismem neměli nic společného. V případě mnichovského útočníka, kterého kvůli jeho íránskému původu byli mnozí ochotni okamžitě označit za islamistického teroristu, se ukázalo, že jde o vyznavače extrémně pravicových myšlenek ve stylu Anderse Breivika.
To vše neznamená, že bychom měli islamistický terorismus jakkoliv podceňovat. Jenže bychom zároveň při všem vzteku, zhnusení a momentální bezmoci neměli zapomínat na kontext. V něm proti sobě stojí relativně malá soldateska kriminálníků se středověkým myšlením, která si říká Islámský stát, a nejmocnější civilizace světa, tedy Západ.
IS i jemu podobné organizace mohou napáchat škody, způsobit smrt tisíců lidí, ale stojí proti civilizaci, která má prostředky vymazat z povrchu země nejen IS, ale třeba celý islámský civilizační okruh. To, že takovému pokušení, třeba i s použitím zbraní hromadného ničení, nepodlehne, a pečlivě odděluje vojáky i teroristy od civilistů, a islám od islamistů (tedy individuální vinu od kolektivní), je to, co ze Západu tak úspěšnou civilizaci udělalo.
I Západ se přitom učil z vlastních chyb. Totalitní výhonky západní civilizace ještě ve 20. století neváhaly, stejně jako dnes islamističtí fanatici, likvidovat nebo odsouvat na základě kolektivní viny celá etnika a národy. K podobným opatřením sáhly i některé demokracie během války nebo těsně po ní. Dnes jsou pro Západ taková řešení nepředstavitelná, jakkoliv si někteří populističtí politici s principem kolektivní viny s chutí pohrávají.
Nelze než opakovat, co už vyslovilo mnoho chytrých lidí a co zní bohužel dnes už trochu jako klišé. Teroristi nás porazit nemohou. Mohou jen doufat, že západní společnost zaséváním strachu natolik znejistí, že klesne na jejich středověkou úroveň.
Tedy, že bez rozlišování vinných od nevinných či bez rozlišování uprchlíků od těch, před nimiž prchají, přijme také nějakou verzi svaté války. Nebo že podlehne kolektivním bludům, kupříkladu o tom, jak několik miliónů muslimů na jejím území zavede i pro Evropany právo šária. Ve skutečnosti prohrajeme jen tehdy, když naše mocná civilizace začne uvnitř sebe sama opět stavět hranice a přemůže ji nenávist.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jelikož máme v tom, co někteří zcela přemrštěně nazývají „válkou“, co do činění s jednotlivci a bojůvkami, jejichž zbraněmi jsou výbušniny a ruční zbraně, ale často jen nože či nyní nově automobily, bylo by opravdu paradoxní, kdyby se civilizace, která může stisknutím tlačítka zničit celý svět a má k dispozici armády vyzbrojené superzbraněmi, v souboji s nimi zhroutila. Nepochybně bychom pak museli dojít k závěru, že skutečný důvod našeho pádu spočíval mnohem více v nás samých než v hrozbě islamismu, o které dnes každý mluví.