Očima Saši Mitrofanova: Táborský udavač, ohnisko nakažlivé plísně

Bdělý táborský občan udal místostarostku města. Za účast na pochodu proti xenofobii. Rovnou na vnitro. Podrobně zde.

Není to táborská specialita. Ba ani česká. A nejde o čirý pozůstatek totality. Prvním udavačem byl Jidáš.

Táborský bonzák – samozřejmě anonymní, zbabělci své zvyky nemění – se ale neoběsí. Nikoli proto, že je u nás málo osik. Nemá důvod. Žádné výčitky svědomí ho zjevně netrápí. Naopak. Je možné, že má pocit splněné občanské povinnosti. Žije přece ve státě, kde se protiuprchlické nálady a antiislámská xenofobie šíří přímo z Pražského hradu.

Také to neudělal za žádný jidášský groš, nýbrž dobrovolně. Třeba se jen svým založením řadí do skupiny, kterou vykresluje tato tabulka kolující sociálními sítěmi zde.

Je táborský udavač tváří většiny české společnosti? Není. V tom smyslu, že udavače a fízly nemají rádi ani lidé, kteří se jinak s jejich myšlenkami klidně ztotožní. Mám na mysli mentalitu prostředí, které mi nedávno popsal obyvatel vesnice na severu Moravy.

Bydlí v ní jediná romská rodina, a tak bylo mezi sousedy zvykem připisovat „těm cikánům“ všechno špatné, co se událo. Až do chvíle, kdy se „bílý“, který i jinak stál za starou bačkoru, sám blbě usvědčil z krádeže. Byl tak ožralý, že si nevšiml krvavé stopy za prasetem, které táhl ze sousední vesnice k sobě na dvorek. Teď mají sousedé jasno. Kdepak cikáni. Jestli se něco stane, bude za to moct tenhleten.

Udavači ale někdy rozhodují o lidských osudech. Jak k tomu může dojít, popisuje mimořádně zajímavý rozhovor s antropoložkou Joannou Tokarskou-Bakirovou v listě Gazeta Wyborcza zde v polštině. Je o tom, jak a proč současná vláda vede Polsko k fašismu.

Jen jedna definiční věta z dlouhého textu: „Charakterizuje ho autoritářství, boj proti dělbě moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, snaha o podřízení opozice a vytvoření absolutní ideové dominance.“ I do polského parlamentu se dostali po volbách lidé s tímto smýšlením. Společnost většinově neprotestuje. „Třeba se nám nechce uvěřit, že se to všechno odehrává doopravdy?“ ptá se rétoricky polská antropoložka.

Kotlebovy hlídky ve slovenských vlacích jsou ale doopravdy. Skuteční jsou i lidé jako táborský udavač. Máme stále před Poláky a Slováky náskok, můžeme nezvolit politické patrony těchto bytostí. Navíc máme příklady jiných lidí.

Ředitel teplického gymnázia Zdeněk Bergman odmítl vyhovět plísni, která po něm chtěla vyloučení studentky vyznávající islám pouze za její náboženství. Táborský starosta Jiří Fišer odmítl dělat z udání na místostarostku kauzu.

Plíseň je ale nakažlivá. Když se neléčí, má tendenci k rozlézání.