Atmosféra houstne, přičemž se lze jen těžko zbavit dojmu, že uprchlické téma je zase jednou jen urychlovačem širší společenské krize, jejíž kořeny jsou převážně jinde. Už proto, že téma, které současný konflikt pohání, se v každodenním životě většiny české společnosti přímo nedotýká - přichází k ní víceméně jen „zvenku“ skrze média.

I proto lze argumentovat tím, že jde opět jen o pokračování zásadnějšího konfliktu, který je v české společnosti přítomen už od roku 1989.

Jedna část společnosti je otevřená modernizaci v kontextu nových výzev, jako jsou globalizace, nové technologie, migrace či postupný kolaps dlouho poměrně přehledných a stabilních politických i sociálních struktur, které na Západě vyztužovaly liberální demokracie ve druhé polovině 20. století.

Druhá část společnosti je tradicionalistická, změn nejrůznějšího druhu se bojí a nechce jim rozumět. Je v mnoha ohledech jaksi „méně západní“, platí na ní dál jazyk nacionalismu. Navíc, zdá se, si její starší příslušníci s nostalgií pamatují doby, kdy za ostnatým drátem bylo sice poněkud dusno, ale zároveň bezpečně a přehledně.

Vláda silné ruky

Když politici začnou slibovat vládu silné ruky nebo pořádné hranice coby obranu proti nebezpečím vnějšího světa, naposledy proti uprchlíkům, probouzí to v této části společnosti mentální stereotypy, v nichž vyrostla nebo strávila značnou část života.

Zatímco na Západě je současný zmatek reakcí na některé reálné problémy, které jsou u nás de facto neznámé (například právě masová imigrace a problémy s multikulturním soužitím), a projevuje se v diskusích o tom, jak se jim liberální demokracie mohou či nemohou přizpůsobovat bez ztráty svých základních hodnot, v našem regionu, kde se liberální demokracie stačila vytvořit zatím jen jako politická fasáda, se společnost štěpí mnohem výrazněji podle postkomunistických linií „otevřenosti“ a „uzavřenosti“, naznačených výše.

Do tohoto štěpení se přitom promítají různé pohledy na to, jak úspěšná či neúspěšná byla ekonomická a politická transformace a kdo jsou její „vítězové“ a „poražení“. A také různé pohledy na geopolitické zakotvení země, která byla několik desítek let na Východě, teď je na Západě, ale přitom vlastně dodnes úplně neví, kam vlastně patří.

Nemálo lidí u nás by si prostě přálo, ať nás nechají všichni „tam venku“ především na pokoji. Chtěli bychom profitovat z dobrých stránek globalizace, ale rádi přenecháme její špatné dopady jiným. Totéž platí o Evropské unii.

Být, či nebýt v EU?

Mnozí politici u nás tuto poptávku po bezpečí v komplikovaném světě pochopili a aktivně ji přiživují. A mnoho lidí jim chce věřit, že v globalizovaném světě, nebo konkrétně v EU, můžeme být a zároveň tak trochu i nebýt. Chtějí věřit, že záleží jen na nás, zda dokážeme ostatní přechytračit. A jelikož to zdánlivě jde lépe s vládou pevné ruky, kvete u nás nyní nebývale jistý typ autoritářského populismu.

Velká část současné nesmiřitelné „války“ Čechů s Čechy se vede právě o toto. Je to jen pokračování předešlých válek o interpretaci minulosti, o privatizaci, o podstatu „kapitalismu“, o náš vztah k EU a NATO.

Každý zásadnější konflikt v české společnosti po roce 1989 vypadal jako „třídní boj“ jinými prostředky. Ten poslední se v tomto ohledu nijak neliší, jen je intenzívnější. A možná také zásadnější v tom, že rozhodne, kam bude česká společnost dlouhodobě směřovat.