Článek
Po kole druhém se situace obrátila. Francouzi odmítli nacionalisty, označované mnohdy za krajní pravici, a Le Penová nezískala vládu ani nad jedním ze třinácti francouzských regionů. Její prohra byla místy analyzována jako totální krach. Jindy jako výsledek mobilizace voličů, kteří nechtěli připustit nástup krajní pravice k moci. Obojí je z části pravda. Z té větší se však jedná spíše o zbožné přání tradičních levicových a politických stran.
Za její prohrou je totiž především spojenectví tradičních politických stran. Vládní socialisté v zájmu zabránění nástupu Národní fronty stáhli ve dvou regionech své kandidáty ve prospěch pravice bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho. Díky tomuto kroku, ve Francii ojedinělému, se podařilo udržet Marine Le Penovou stranou od přímé moci.
Při pohledu na voličskou základnu Národní fronty se ale tradiční strany nemají žádný důvod radovat. Národní fronta se pohybuje na francouzské politické scéně již 40 let, hrála ale naprosto okrajovou roli. Měla hrstku zástupců v Evropském parlamentu a parlamentu, byla bez financí, zázemí a disponovala extremistickým zastaralým programem.
Vše se změnilo v roce 2011. Po převzetí vedení strany Marine Le Penovou se jí podařilo distancovat od éry jejího otce a bývalého předsedy Národní fronty. Ten proslul svými výroky zlehčujícími koncentrační tábory a okupaci Francie nacisty. Podařilo se jí také dostat svou stranu na politické výsluní do pozice, ve které se s ní musí počítat. Modernizovala program, představila nové tváře a převzala část programu krajní levice.
Le Penová tvrdí, že Národní fronta je stranou dělníků, venkova a mladých. Nejedná se o nadsázku. Volilo ji podle posledních údajů 43 procent dělníků (levici jen osm procent). Suverénně vede také u voličů do 34 let. Nadprůměrné zisky má i u lidí s nízkým stupněm vzdělání. Oslovuje lidi na venkově a ty, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. Sama Le Penová se označuje za „představitelku zapomenutých Francouzů“. Nabízí jednoduché recepty na řešení a dosáhla po pěti letech stavu, kdy volit Národní frontu již není tabu.
Národní fronta je pod jejím vedením poměrně mladá a má šanci na další úspěchy. Navíc je stranou protestní. Podle průzkumů většina jejích voličů program Národní strany nezná ani ji příliš nezajímá. Chtějí totiž změnu. Pokud ostatní, především pravice, přebírají část jejich argumentů například v otázce imigrace nebo Evropské unie, Le Penová má možnost říci: „Já jsem to přece dávno říkala.“
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Je zřejmé, že prohrála bitvu, nikoli válku. Příště jí již nemusí zabránit ve vítězném tažení ani spojenectví všech stran dohromady.