Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Proč Eritrejci a co to bude znamenat - Alex Švamberk

Novinky, Alex Švamberk

Povinné kvóty na uprchlíky sice padly, ale do dalších zemí se jich stejně tisíce přemístí. Především Syřanů a Eritrejců, kteří jsou nejpočetnějšími národnostmi mezi migranty směřujícími do Evropy. Proč utíkají Syřané, je jasné. Málokdo ale ví, proč prchá tolik Eritrejců.

Foto: Tomáš Reiner, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Mnozí sotva tuší, že nějaká Eritrea existuje, natož aby měli představu o tamním režimu. Patří k nejhorším na světě, srovnáván je se severokorejským. Jaké problémy ale může vyvolat přijetí eritrejských uprchlíků?

Pětimiliónová Eritrea získala samostatnost po čtvrtstoletí trvajícím osvobozeneckém boji, když se v referendu v roce 1993 většina obyvatel vyslovila pro odtržení od Etiopie. Od té doby je u moci autokrat Isaias Afwerki, který stál v čele Eritrejské osvobozenecké fronty. V zemi se nikdy nekonaly řádné volby a nebyla ani přijata ústava, stále vládne prozatímní vláda.

Samostatná Eritrea vedla tři války, nejprve na přelomu let 1995 a 1996 s Jemenem o Hanišské ostrovy, pak dvouletou s Etiopií. V roce 2008 válčila s Džibutskem. Ani v jedné z válek Eritrea nezvítězila a konflikt s Etiopií měl tragické následky. Čtvrtina eritrejské populace musela opustit své domovy a hospodářství se zhroutilo. Je pátou nejchudší zemí na světě, hrubý domácí produkt na hlavu činil v roce 2014 1200 dolarů, což Eritreu řadí na 221. místo v žebříčku. Situaci zhoršují častá sucha, takže je závislá na zahraniční potravinové pomoci.

Afwerki se však udržel u moci. Rozsáhlé protesty v roce 2001 nemilosrdně potlačil, v zemi nejsou povoleny žádné politické strany kromě Afwerkiho Lidové fronty za demokracii a spravedlnost. Potlačována je svoboda slova i vyznání. Eritreu de facto ovládají skupiny napojené na prezidenta a armáda. I když povinná vojenská služba trvá 16 měsíců, mnozí mladí muži jsou nuceni zůstávat v armádě dlouhá léta, neboť vojáci jsou využíváni jako pracovní síla.

Důvodů proč utíkat z Eritreje je dost, zemi opustilo už 300 000 obyvatel. Pomoc skutečně potřebují. Otázka ale je, co ta pomoc bude znamenat pro nás a jaká může přinášet úskalí.

Jejich přijetí není bez problémů, protože u nás není žádná eritrejská minorita, která by jim pomohla. Eritrejců u nás žije jen pár. Jejich uplatnění nebude nejsnazší, protože v zemi je vysoký počet analfabetů. S tím souvisí i problém obtížně překonatelné jazykové bariéry, jihosemitskou tigriňštinou ani tigrejštinou u nás podle dostupných informací nikdo nehovoří, příbuznou amharštinu ovládá jen pár lidí.

Jazyková bariéra bude ztěžovat nejen integraci, ale zkomplikuje odhalení případných rizik, i když bezpečnostní služby v rámci EU fungují dobře a předávají si veškeré informace o hrozbách. Mezi přistěhovalci však mohou být i spolupracovníci převaděčů nebo lidé, kteří by se mohli pokusit dostat do Evropy své příbuzné. S těmi nebudou mluvit anglicky, ale v rodném jazyce. Odhalit to může být problém, nebude-li k dispozici jazykový expert, nejlépe rodilý mluvčí. To není až tak absurdní situace, jak by se mohlo zdát, se stejnými potížemi se potýkala policie při monitorování nigerijských gangů.

Rozhodně tak přibyde práce bezpečnostním a zpravodajským složkám, což zvyšuje náklady na pomoc, v nichž ubytování a poskytování potravin nepředstavují jedinou položku.

Přijetí Eritrejců může také vyvolat napětí v místní etiopské komunitě. Ta je sice malá, asi stočlenná, ale Eritrejci většinou vidí v Etiopanech největší nepřátele, kolonizátory, kteří jim odpírali samostatnost. Právě proti Etiopanům vedli Eritrejci dlouhý a nemilosrdný boj za samostatnost a poté krvavou válku. Tuto nenávist si v sobě mohou nést podobně, jako přetrvává u Kurdů k Turkům i poté, co se dostali do Německa.

Navíc se budeme muset připravit na fenomén u nás téměř neznámý – na ženskou obřízku, což je odstranění klitorisu a někdy i stydkých pysků. Diktátor ji sice v roce 2007 zakázal – ne ve všem jsou diktatury špatné – ovšem dopad zákazu nebyl nijak velký. Jestli podle údajů z roku 2007 bylo v zemi obřezáno 94 procent žen, dvě třetiny z nich před dosažením prvého roku života, tak podle údajů Světové zdravotnické organizace z loňského roku „jen“ 89 procent žen, a to i přesto, že polovina Eritrejců nejsou u nás tolik obávání muslimové, nýbrž křesťané.

Zvyk je ve společnosti hluboce zakořeněn a těžko lze čekat, že uprchlíci se jej vzdají. Co budeme dělat, až se ukáže, že malá eritrejská holčička byla svou rodinou na území ČR obřezána? Budeme její matku, také obřezanou, a příbuzné stíhat? Nebo nad tím přivřeme oči, protože oni to nevidí jako něco nepřístojného, takže nebude uplatněna rovnost před zákonem?

Kombinace všech těchto problémů, tedy přehlížení zvyků, jazykové problémy a s nimi související komplikace integrace i odmítání přijetí příbuzných může vytvořit smrtící koktejl pro další generaci, která se tu nebude cítit doma a bude útočit na majoritní společnost, jako arabští výrostci ve Francii.

To neznamená nepomoci, jen velmi uvážlivě rozhodovat komu a vždy si uvědomovat veškeré možné důsledky. Ještě že se podařilo odmítnout povinné kvóty.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám