Článek
Jak už to tak bývá, Ivanhoe se dostal k mozaikám náhodou. Pracoval na revolučních tkaničkách na boty a jejich konečky ovazoval hliníkem z plechovek od limonád. Měl spoustu odpadového materiálu, který zaujal jeho ženu Barbaru. Ta si s odřezky začala hrát a zkoušela je různě skládat.
Její manžel to zprvu považoval za ztrátu času. Myslel si totiž, že z toho nemůže vzniknout nic kloudného. Jaké ale bylo jeho překvapení, když se po pár hodinách vrátil a našel svou ženu se složeným obrazcem. Zaujalo ho to, a tak se ke skládání přidal.
První pokus skončil v koši
První mozaika, kterou byl portrét Indiána, ale dopadla fiaskem. Obraz po čase zplesnivěl. Ivanhoe se ovšem ze své chyby poučil a mozaiky začal po dokončení řádně upravovat a pečetit, aby odolaly působení času.
To bylo v roce 1979. O tři roky později se mozaiky, jež už vytvářel sám, začaly objevovat v galeriích a jeho neotřelé umění se dostalo i do novin. Na tkaničkách nakonec nevydělal ani halíř, ale mozaiky se začaly prodávat dobře.
Za jedno dílo inkasuje částky v rozmezí 50 až 120 tisíc korun. Během své kariéry jich prodal už přes 150 z více než 200 vytvořených. Přivýdělek má tak ke své práci výtvarného ředitele v reklamní agentuře více než slušný.
Své mozaiky, které nazývá „AluMozaiky“, většinou tvoří v rozměrech 90 x 120 centimetrů. Nad jednou stráví dva až tři týdny, denně pracuje v průměru pět hodin.
Materiál má zadarmo
Ivanhoe má jednu výhodu oproti malířům nebo kreslířům. Zatímco oni musí utrácet nezanedbatelné částky za nutné pomůcky a barvy, 67letému Američanovi nosí prázdné plechovky všichni jeho přátelé a sousedé. Materiálu má tak více než dost.
Právě jeho přátelé, ale především mnozí fanoušci, se ho neustále ptali, jak to všechno vlastně dělá. Po letech naléhání a přemlouvání se proto rozhodl nahrát výukové DVD, na kterém vše dopodrobna vysvětluje. Při troše snahy si tak mozaiku může udělat každý.