Článek
„Je to kvůli životnosti materiálu, proutí vydrží jen pár let, kdežto beton je věčný,“ říká Šefl, který se svému koníčku věnuje deset let a každý rok svoji sbírku obohatí minimálně o jeden nový přírůstek. „Před lety jsem u jednoho květinářství viděl proutěného jelínka. Tak jsem si řekl, že to zkusím ve větším měřítku. Pokaždé jsem si pečlivě nastudoval anatomii konkrétního zvířete. Tak postupně vznikli býk, daněk, pratur nebo los,“ vzpomíná Šefl.
Sochy staví podle fotek. Nejprve vytvoří kostru z trubek, potom ji omotá drátěným pletivem, které buď proplétá březovými proutky, nebo na něj nanáší beton. „Pak se piplám s detailními rysy toho daného zvířete,“ pokračuje důchodce.
Postavil i mamuta
Nejvíce si považuje proutěného mamuta, kterého dokončil před dvěma lety a v současné době je jednou z hlavních atrakcí expozice zlaté české ručičky pelhřimovského muzea kuriozit. Gigantická socha je sedm metrů dlouhá a čtyři vysoká. Váží půl tuny.
Posledním výtvorem Jaroslava Šefla je betonový zubr
„Zvíře jsem tvořil tři čtvrtě roku. Strávil jsem na něm 700 hodin práce. Nejdříve jsem vyrobil jednotlivé části těla a pak jsem je z lešení pospojoval k sobě,“ vzpomínal Šefl. Hotové dílo nastříkal speciálním konzervačním lakem, aby se nerozpadlo.
Zprávy o zručném důchodci se během několika let rozkřikly, a tak nemá Šefl o zvědavce nouzi. V hlavě už má další inspiraci. „Našel jsem úžasný obrázek dvou vzepjatých koní, jak jsou do sebe zakousnutí. To bude moje další dílo,“ říká důchodce, který je profesí zemědělec. Přiznává, že už také zkouší experimentovat s lidskými sochami. „Jednu takovou jsem už vytesal z tvárnice. Je to ženská postava z řecké mytologie,“ uzavírá Šefl.