Článek
Je mezi nimi i Imad Muhammad. Většina Iráčanů chce ale nyní především přežít.
Bouře je dílem Alláha
"Bouři nám přinesl Bůh," kouká zamyšleně z okna Muhammad. "Nánosy písku jsou letos rekordní. Začalo to s příchodem agresorů. Nikdy v životě jsem neviděl tak silnou bouři. Věříme, že nám přišla na pomoc proti Američanům," pokračuje.
Nebe nad domem je během jeho slov zcela temné. Vedle písku přináší vítr také odpadky, igelity, papírové sáčky a několik dní staré noviny.
Není vidět na krok
Každoroční přírodní rozmar znemožňuje pohyb v ulicích lidem, ale i automobilům. Řidiči vozů spoléhají spíše na svou intuici a znalost prostředí. Semafory sice fungují, světelné signály však vidět téměř nejsou. Hladký pohyb venku je možný jen se šátkem dokonale obmotaným kolem hlavy. Vhod přijdou i tlusté brýle připomínající svou masivností úspěšný model používaný běžně v polovině 20. století jako povinná bezpečnostní výbava na stařičkých motocyklech.
Irák písečné bouře zná
Paradoxně právě písečná bouře přinesla načas všem Iráčanům pocit jistoty. Tento přírodní úkaz znají a vědí, co bude, až se počasí umoudří. Na rozdíl od bomb dopadajících každý den na Bagdád se ho tak neobávají. I když jsou anglo-americké nálety k civilistům zatím "šetrné", způsobily v řadě míst problémy se zásobováním vodou, uzavření většiny obchodů a několikanásobné zvýšení cen potravin.
Vítr, dým, výbuchy
Hnědý odstín nebe doprovázející řádění písečné bouře narušuje vedle výbuchu náloží rovněž hustý tmavý dým valící se ze zapálené ropy a hořlavin nalitých do narychlo zbudovaných příkopů táhnoucích se kolem hlavního města. Kombinace písku, výbuchů, střelby a šedivé clony vytváří v mnohých pocit konce světa spojený se strachem, bojem, vírou v osud, občasnou euforií i hlubokou depresí.
Nám nedal nikdo na výběr...
Jistoty už nejsou. Ty chatrné spočívaly na režimu Saddáma Husajna a nové jim ještě nikdo nedal. K nejčastějším tématům hovorů prostých lidí nyní patří, jak vše přežít. Diskuse o politice stále zůstávají mezi tabuizovanými tématy.
"Co bude, to bude. Nikdo nám nedal na výběr. Jestli vše přežijeme, budeme chtít jen normálně žít," říká 28letý Adnan Kálid při placení částky kolem 2 dolarů (asi 60 Kč) za použité taxi na bagdádské autobusové nádraží. Jede do Mosulu, kde už od začátku náletů na něj čeká v "bezpečí" jeho manželka. Opomíjí lhostejně dav skandující prosaddámovská hesla. V jedné ruce drží tašku s oblečením na tři dny, v druhé nervózně drtí cigaretu. Ještě jednu noc a bude pryč z Bagdádu, daleko od dopadů bomb, daleko od zapálených příkopů, daleko od nepříjemných sirén.
"Chci jen žít, být šťastný s vlastní rodinou. Myslíte, že opravdu existuje někdo, kdo má rád válku? Všichni chceme žít v míru, svůj obyčejný lidský život. Chci chodit do práce, jen tak se procházet. Nikdo nemůže mít rád válku," říká opakovaně se smutkem v hlase.