V mnoha počítačových hrách je konec světa jen omluvou pro vytvoření světa, který není naplněný ničím jiným než opakovaným násilím proti příšerám, jež nenarušují žádné otravné zásahy práva či společenských zábran.

Tak tomu bylo v některých raných arkádových počítačových hrách, které se staly hitem – jako například Robotron 2084 z roku 1982. Tady si musí osamělý hrdina prostřílet cestu sérií místností obydlených roboty, kteří převzali vládu nad zemí, pokud chce zachránit poslední lidskou rodinu na planetě.

Ještě temně krásnější je klasická postapokalyptická hra britského návrháře Sandyho Whitea Ant Attack (mravenčí útok) z roku 1983, která je zasazena do zdmi obehnaného pouštního města Antescher – odvolávka na holandského výtvarníka Eschera je záměrná.

Toto místo, které už dávno zbavila lidí jakási tragédie, je nyní plné obřích mravenců. A mezi nimi se odehrává příběh lásky beze slov mezi chlapcem a dívkou, kteří unikají nemilosrdnému hmyzu, na který shazují bomby. Je to mistrovský kousek černobílého minimalismu. A od té doby žádná hra neevokovala lépe hořkosladkou melancholii lásky v kulisách jisté zkázy.

Nadvláda zombie

Ovšem častěji je herní postapokalyptický svět zabydlený velmi specifickým typem příšer – zombii. Už od dob prvního z klasických filmů zesnulého George Romera jsou zombie tvorem, který nejnepříjemnějším a nejnázornějším způsobem odráží moderní úzkost člověka z celé škály problémů od nerozvážného konzumerismu až po pandemické choroby.

A kromě toho mají zombiové v počítačových hrách tu výhodu, že jsou nepřítelem, kterého se nerozpakujeme zabít. V jiných případech je zobrazení lidských bytostí, jež mají být potravou pro zbraně všeho druhu – ať už z důvodu odlišné rasy, národnosti či víry, politicky pochybným rozhodnutím.

Video

Upoutávka na hru Resident Evil 7 Biohazard

Zdroj: archív tvůrců

Zombie videohry často zobrazují konflikt mezi fyzickou silou, zpodobněnou například armádou, a vnitřním nepřítelem, který může být zpodobněním politických a sociologických obav. Ve sérii Resident Evil (od roku 1996 do současnosti) jsou zombiové následkem viru vytvořeného tajnou korporací.

Ve značně pesimistické ukrajinské herní sérii Metro 2033 (rok 2010) a Metro Last Light (2013) způsobil vznik děsivých mutantů  radioaktivní spad. A jadernou apokalypsu coby příčinu vzniku mutantů využívá i S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl z roku 2007 (Stín Černobylu), volně založený na filmu Andreje Tarkovského z roku 1979.

Ve hře The Last of Us (poslední z nás) způsobil zombie apokalypsu zmutovaný kmen houby housenice čínská, což je vtipný ironický špílec, protože housenice je jednou z módních „super potravin“ propagovaná coby přírodní prostředek na posílení rozpoznávacích funkcí.

Nelítostný realismus

Ze sociologické perspektivy jsou zombie hry pro více hráčů zajímavé také jako psychologické laboratoře, v nichž se můžeme dozvědět něco nového o lidské povaze. Jako například v drsné hře DayZ z roku 2012. Její nelítostný realismus zahrnuje možnost zlomených kostí a nutnost hledat v troskách jídlo, vodu, léky a další nástroje pro přežití.

V této postapokalypse se hráči musí bránit nejen proti zombiům, ale také proti ostatním online hráčům. A ukazuje se, že právě lidé jsou nejsmrtelnější hrozbou; jsou ochotni zabíjet ostatní, aby jim ukradli zbraně a zásoby. Pravidlo číslo jedna zní: „Nikomu nevěř," a nejlepší herní strategií je: „Nejdřív střílej, a až pak se ptej."

Ať už zahrnují zombie, nemoci, jaderný spad, nebo roboty, jedno mají postapokalyptické hry společné: Předpokládají, že „poté" všechno končí – a natrvalo. Jejich zápletky naznačují, že jakmile se spustí konec života v té podobě, jak ho známe, je to navždy.

Žádná z her nekončí objevením léku nebo porážkou nepřítele a návratem k civilizovanému životu. A přitom právě tohle se ve skutečnosti stává i po tom nejhorším zpustošení těmi nejděsivějšími postavami historie. Kdy se objeví počítačová hra, kde bude skupinka přeživších lidí trpělivě znovu budovat civilizaci v její plné slávě?

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: