Nový Doom je brutální, ale pekelně zábavný

Rozdrtit posedlému lebku a několik dalších ihned zastřelit. To jsou první minuty Dooma a ve stejném tempu se nese i zbytek kampaně pro jednoho hráče. Kampaň si však nezaslouží, ale ani se nesnaží získat přídomek „příběhová“, protože úkol protagonisty je zcela jednoduchý. Zabít všechny démony z pekla a zavřít portál, ze kterého tyto bestie přicházejí. Cyklus se tak opakuje a temné síly našly spojence, který jim tento portál s radostí otevřel.

Stejně jako díl třetí se i nový Doom odehrává na Marsu, nikoli na jeho měsících jako první dva díly ze série. Hráč se tak pohybuje po budovách známé společnosti UAC a zabíjí vše, co se na něj jen křivě podívá. Od základních posedlých zaměstnanců UAC až po typické oheň metající Impy, raketomety ověšené Revenanty či chrochtající prasodémony zvané Pinky.

Během kampaně hráč několikrát cestuje do pekla a zpět, aby splnil svůj úkol. K jeho úspěšnému dokončení však bude potřebovat zbraně. Hodně zbraní. Vracejí se tak ikonická dvouhlavňová brokovnice, plazmová puška, útočná puška, rotační kulomet apod. Nebyl by to však Doom bez motorové pily nebo legendární zbraně zvané BFG. I ty se samozřejmě vrátily.

Novinkou jsou však akce nablízko. Když hráč uštědří démonovi velké poškození, ten na krátkou chvíli znehybní. V tento moment je zranitelný a stačí k němu přijít a ručně ho dorazit. Animací je zde mnoho, a tak lze protivníka například podříznout vlastním tesákem, který mu vyrvete z tlamy. Obzvlášť uspokojující je zabití Revenanta, kterému protagonista rozdrtí lebku jeho vlastními raketomety, které má na ramenou.

Tempo přestřelek je neskutečně rychlé, a ačkoli většina z nich trvá pouhých pár minut, hráč je pokaždé z nich unavený, jako kdyby trvaly několikanásobně déle. Proto jsme ocenili, když se tempo na chvilku zpomalilo a mohli jsme si oddychnout. Přestřelky jsou takto zběsilé hlavně kvůli tomu, že se drtivá většina z nich odehrává ve větších arénách. Další průchod je tak hráči znemožněn do chvíle, než danou oblast od démonů nevyčistí.

Samozřejmě nechybí sbírání klíčů či lebek, stejně jako lékárniček a brnění v čele s objevováním skrytých místností. To vše se vrací spolu se silnými power-upy, které dočasně hráči zvýší sílu, zrychlí či ho přepnou do berserk módu, kdy vše kolem sebe trhá holýma rukama na kusy. A jak dlouho tohle běsnění trvá? Na obtížnost Ultra-violent, tedy těžší nám průchod kampaní trval necelých 13 hodin. Během toho jsme však odkryli pouze titěrnou část skrytých chodeb a pár vylepšení.

Nový Doom samozřejmě obsahuje i hru pro více hráčů. Ta však v tento moment patří k tomu slabšímu obsahu a je to hlavně kvůli velké kombinaci některých moderních prvků spolu s těmi starými. Multiplayer tak vypadá, jako kdyby vývojáři hodili do mixéru hry, jako jsou Halo, Quake či Call of Duty. Tenhle kočkopes bohužel moc dobře nefunguje a momentálně všude běhají hráči s rotačním kulometem a raketometem, protože jiné zbraně nemají větší smysl.

Ocenit musíme široké možnosti úpravy postavy. Postupným zvyšováním své úrovně hráč získává různé části brnění a zároveň si odemyká barvy a vzory, které na něj následně může aplikovat. Bohužel je to momentálně jediná věc, která hráče motivuje tento režim hrát.

To vše však nahrazuje editor map zvaný SnapMap. V něm si mohou hráči tvořit kooperační mapy, multiplayerové, ale najdou se tací, kteří už předělávají přes dvacet let původní mapy do moderního kabátu. Právě na SnapMap vývojáři nejvíce spoléhají, že díky němu se bude Doom hrát ještě hodně dlouho. Momentálně je však dosti limitovaný, a tak doufáme, že jeho možnosti se časem rozšíří.

Samostatnou kapitolou je soundtrack. Za ním stojí Mick Gordon. Ten se vydavateli Bethesda osvědčil svou prací na soundtracku k jak dva roky starému Wolfensteinovi s podtitulem The New Order, tak i k datadisku The Old Blood. Zde se však vyznamenal a jeho práce je bez nadsázky perfektní.

Hudební doprovod vhání krev do žil. V některých arénách se ten pořádný metal spustí pouze pomocí ručních fatalit démonů. Žánrově kombinuje industriální zvuky a elektroniku s nebezpečně nadupanými kytarami. Samozřejmě si půjčuje i klasické melodie, jak z prvních dvou Doomů, tak i ze třetího dílu, který vyšel v roce 2004.

Titul je poháněn novou verzí enginu id Tech s pořadovým číslem šest. Ten je příjemně nenáročný, a titul jsme si tak užili i na tři roky staré grafické kartě. Na ní se totiž nový Doom pohyboval většinu času u 60 snímků za vteřinu na vysoké nastavení v rozlišení full HD. Hráči s konzolí hlásí také skvělou optimalizaci, kde hra kvůli dodržení 60 snímků za vteřinu dynamicky zmenšuje či zvětšuje rozlišení.

I přesto, že se Doom vrací ke kořenům, které jsou staré více než dvacet let, působí svěže. Je to hlavně díky střílečkám, které poslední roky vycházejí. Povedlo se mu tak navodit stejný pocit jako dva roky starému Wolfensteinovi. Ten kombinoval starší prvky v hratelnosti s modernějším vyprávěním příběhu a povedlo se mu to tehdy na jedničku s hvězdičkou.

Doom však nikdy nebyl o příběhu, a tak v tomto hraje doopravdy druhé housle. Hráč má na starost pouze jednu věc. Pozabíjet všechny démony z pekla a zastavit tak jejich invazi. Zaměření na souboje v arénách si najde i své odpůrce, ale v rámci celé kampaně jsme se u nového Dooma pekelně bavili.

Doom vyšel pro osobní počítače a herní konzole Xbox One a PlayStation 4.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: