Hlavní obsah
Malba Emila Kosy připomínající památku Jaroslava Vrchlického a symbolicky zobrazující jeho odchod z tohoto světa Foto: Profimedia.cz

Tragický sňatek Jaroslava Vrchlického před 140 lety. O nevěře své ženy nevěděl v Praze jen on

Roku 1892 napsal básník Jaroslav Vrchlický sbírku Okna v bouři. Byly v ní verše, které slyšel i neznalec jeho díla: „Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu, ale v srdci věčný máj, šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy, šel pouští a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.“ Málokdo věděl, že dílo inspiroval těžký otřes v domácnosti, ke kterému to spělo již od Vrchlického svatby před 140 lety.

Malba Emila Kosy připomínající památku Jaroslava Vrchlického a symbolicky zobrazující jeho odchod z tohoto světa Foto: Profimedia.cz
Tragický sňatek Jaroslava Vrchlického před 140 lety. O nevěře své ženy nevěděl v Praze jen on

Básník se totiž od své sestry Emy dozvěděl, že jeho milovaná žena Ludmila, dcera spisovatelky Sofie Podlipské, jej po létech spokojeného života delší dobu (snad osm let) podvádí s hercem Národního divadla Jakubem Seifertem. A to jej Vrchlický považoval za svého přítele.

Žena se mu ve dvou dopisech svěřila, že není otcem dvou ze tří jejich dětí.

A nejen to – žena se mu ve dvou dopisech svěřila, že není otcem dvou ze tří jejich dětí – dcery Evy, pozdější herečky, a syna Jaroslava (dopisy, které po Vrchlického smrti uschoval jeho přítel Josef Thomayer a v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že smějí být otevřeny až v roce 1970, jsou uloženy v Památníku národního písemnictví).

Jaroslav Vrchlický se ženou a dcerou Miladou - ta jediná byla jeho.

Foto: Balajka, B., Jaroslav Vrchlický, Melantrich 1979

Básník byl otřesen. Právě tehdy ho začaly opakovaně postihovat záchvaty těžkých mdlob. O jeho trpkém osobním životě se uchovalo mnoho svědectví, z nichž ovšem všechna brala ohled na jeho dceru Evu Vrchlickou, která napsala idylické vzpomínky Dětství s Vrchlickým.

Dlužno podotknout, že vina nebyla pouze na straně Ludmily, zvané Mimi, ale i na samotném Vrchlickém a v neposlední řadě i na jeho tchyni Sofii Podlipské.

Osamělý vychovatel v Itálii

Právě v básníkově minulosti tkvěla příčina rodinné krize. On sám žádný playboy nebyl. Narodil se roku 1853 v rodině kupce Jakuba Frídy. Na klatovském gymnáziu, kde studoval se svým nejlepším přítelem Josefem Thomayerem, se zamiloval v roce 1870 do dcery své bytné Kateřiny Martínkové. Psal jí básně a dopisoval si s ní. Po Vrchlického odchodu na studia na filozofické fakultě v Praze v roce 1873 jejich písemný styk ustal.

Další inspirací byla začínajícímu básníkovi Marie Potměšilová, vzdálená příbuzná, kterou potkal v roce 1874 o prázdninách. Zamiloval se do ní ale i Jaroslavův mladší bratr Bedřich, kterému dávala Marie přednost. Z platonické lásky vznikla Vrchlického sbírka Sny o štěstí. Ale osudový vztah jej teprve čekal.

Po studiích odjel jako vychovatel do italského Marana, aby učil syny hraběte Montecuccoli-Laderchi. V Itálii se cítil osamělý, i když pilně psal a překládal z románských jazyků, velmi se mu stýskalo po domově. V roce 1875 se scházel se ženou, kterou v básních nazýval Charlotta P. Byla to guvernantka a vztah mezi nimi byl pouze erotický.

Zamiloval se do matky své budoucí ženy

Zcela jiné to bylo se spisovatelkou Sofií Podlipskou, sestrou Karoliny Světlé. Vrchlický znal nejdříve její knihy. Spisovatelku a její tehdy dvanáctiletou dceru Ludmilu poprvé uviděl ve veltruském parku před zámkem v červenci 1873, ale pouze zdálky (později ji na letním bytě ve Veltrusech pravidelně navštěvoval).

Sofie Podlipská se synem Prokopem – právě ona zorganizovala Vrchlickému manželství.

Foto: Balajka, B., Jaroslav Vrchlický, Melantrich 1979

K seznámení došlo až o rok později v Umělecké besedě. V Itálii osamocený Jaroslav, který postrádal své přátele a bratra Bedřicha, trpěl depresemi a začal pochybovat o svém talentu. A v neutěšeném duševním rozpoložení napsal svůj první dopis Sofii Podlipské 8. srpna 1875. A volil dobře. Vrchlickému bylo necelých třiadvacet, Sofii dvaačtyřicet.

Sofie byla už čtyři roky vdovou po lékaři Josefu Podlipském a živila sebe a své dvě dospívající děti Prokopa a Ludmilu literární tvorbou, přednáškami a redakční prací. Byla to zralá, vlídná žena, vždycky klidná a vyrovnaná. Celá korespondence trvala do listopadu 1876. Pro Vrchlického byla velkým povzbuzením. Líčil Sofii všechny své umělecké plány, posílal jí nové básně a ona nešetřila upřímnou chválou. Doslova jej velebila, což zkroušený básník potřeboval. Navíc se starala o jeho zdraví.

Vámi se učím chápat, co to je milovat.
Jaroslav Vrchlický Sofii Podlipské

Jaroslav z přepracování trpěl horečnatými halucinacemi a ona mu psala: „Obávám se, že Vám dosud není snad lépe, obávám se o Vaše tělesné zdraví. Kéž bych měla právo mluvit do Vašich poměrů. Stála bych na tom, abyste se vrátil před ustanovenou lhůtou.“

Vrchlický skutečně jen čekal, kdy mu vyprší smlouva se zaměstnavatelem. Nabízelo se mu místo ve Světozoru, které mu sehnala právě Sofie.

Jaroslav přijímal uznání Podlipské s radostí. Sám těžce snášel lidi, kteří jej kritizovali. Vadilo mu to i u přátel a často se s dotyčným přestal stýkat. Tak se rozešel např. s J. S. Macharem, který si jeho dílo dovolil kritizovat. Postupně se charakter dopisů měnil.

Mladý Vrchlický se zamiloval do Sofie Podlipské.

Foto: Balajka, B., Jaroslav Vrchlický, Melantrich 1979

Vrchlický oslovoval Sofii jediná přítelkyně, drahá duše, ona jej dítě drahé, dobrý milý příteli. Sem tam se v Sofiině textu objevila zmínka o Ludmile. V lednu 1876 například vynášela před Vrchlickým Ludmiliny umělecké sklony.

Vrchlický podobná tvrzení s klidem přecházel. Poslal Sofii přes svého bratra Bedřicha svou fotografii a obdržel slova chvály: „Dívala jsem se nejvíce do Vašeho čela a za to čelo do démonických očí, nalezla jsem v ústech tu nesmírnou sílu.“

Bylo to s podivem – Vrchlický měl bledé nevýrazné oči a ustupující bradu. Odpověděl jí: „Vámi se učím chápat, co to je milovat.“ A jindy: „Bez Vás bych se nevrátil domů, řeknu to jen Vám, jdu domů nejdřív pro Vás.“

Vrchlický se zamiloval do Sofie jako do ženy. V dubnu 1876 se vrátil do Prahy a se Sofií i dětmi se sešel v Umělecké besedě. Podlipská se zoufale snažila, aby se děti s Jaroslavem spřátelily. Ludmile (zvané Mimi) bylo patnáct. K takovému dítěti neměl Vrchlický žádný citový vztah.

Pozornost obracela k Ludmile

V létě odjela Sofie s dětmi na letní byt do Veltrus – byla zmatená, zamilovaná, ale byla si vědoma věkového rozdílu. Proto obracela pozornost básníka k dceři.

Jaroslavův bratr Bedřich Frída byl přesvědčen, že Podlipská hrála od začátku s Jaroslavem falešnou hru a on do Mimi zamilován nebyl. Sofie prý pozvala Vrchlického domů a ptala se: „To dítě vás miluje, co se bude dít?“ „Bratr, který do té doby na nic podobného nemyslel, se s Milouškem zasnoubil,“ tvrdil Frída.

Obora před veltruským zámkem – tady Vrchlický uviděl Sofii poprvé.

Foto: Kateřina Šulová, ČTK

Sofie své dohazovačství nedělala ze zlomyslnosti. Básníka milovala, ale děsila se věkově nerovného vztahu, a tak mu nabídla jako nevěstu Ludmilu. Tvrdila, jak je Mimi nadaná malířka, jak miluje Vrchlického básně a neustále se na něj ptá. Vrchlický uvěřil. Začal od srpna 1877 Sofii říkat matko a ona jemu synu.

Nakonec byl okouzlen Ludmiliným mládím, jejími dlouhými plavými vlasy, dívčí naivitou. Neuvědomoval si, jaká duchovní propast mezi nimi je. Předpokládal, že dcera tak vzdělané matky nemůže být jiná než ona.

Uvěřil všem tvrzením o jejích schopnostech a psal Sofii: „Jaké zázraky dělá to Vaše dítě! Co vře jen v její svaté duši!“ Svým způsobem v Ludmile miloval matku v jejím mladším vydání. Básník ji nazýval „skromnou a dobrou Ludmilou“. Ludmila zase ve všem podléhala své matce a podřizovala se jejím přáním. A 4. srpna 1879 si šestadvacetiletý Vrchlický vzal osmnáctiletou Ludmilu v kostele sv. Štěpána. Dlužno podotknout, že i po svatbě si rozuměl spíše s matkou než s dcerou a Ludmila žárlila.

Ludmila, zvaná Mimi, poezii svého muže nerozuměla.

Foto: Balajka, B., Jaroslav Vrchlický, Melantrich 1979

Po svatbě psal krásné erotické básně, z části věnované Ludmile. Vrchlický vnímal své manželství jako vrcholně šťastné. Měl tři děti – Miladu, Evu a Jaroslava. Byl spokojen. Mladí manželé bydleli se Sofií Podlipskou v bytě na Karlově náměstí, později na Palackého nábřeží. Vrchlický psal, překládal, tvořil dramata. Do literatury uvedl řadu básnických forem – například rondel a villonskou baladu. Byl úspěšný.

Manželé podnikali výlety, jezdili na letní byt do podřipských Mlčehost, do Slatiňan. Otec miloval své děti i jejich přátele a rozdával jim dárky a pamlsky. Přinášel žertovné hříčky – želatinovou baletku, která se kroutila, či vlčka s magnetem, který se točil kolem drátu.

A Ludmilu zbožňoval – byla pro něj ideálem ženy. U Mimi to ale bylo jiné – tělesně byla vyspělá, ale duševně dítě. Nebyla valnou hospodyní ani manželovým partnerem při jeho práci. K poezii vztah neměla. Raději četla knihy své matky. Navíc jí vadilo, že Sofie s nimi bydlí a duševně si s Jaroslavem rozumí.

„Žárlila jsem na Tvou práci a v Chuchli jsem byla tak sama...”

V inkriminovaných dopisech z roku 1892 blíže nedatovaných mimo jiné Ludmila psala: „Tvoje něha, jemnost mně byla chladností, žárlila jsem na Tvou práci. Ty oddaloval jsi se ode mne, slunce mé, jež mne dobrou činilo, mizelo a zbývalo jen temno. Vždyť jsem měla dítě své, to mi nedostačovalo, byla jsem vášnivá, a ukazovala jsem se chladná, ledová. Byli jsme v Chuchli, byla jsem tam tak sama, mé vášni rostla zhoubná křídla. Tys neviděl, byls něžný, kde jsem Tě chtěla mít bezohledného, zdál jsi se mi bezcitným.“

A právě v Chuchli na letním bytě Ludmila poznala Jakuba Seiferta.

„Bratrova žena zamilovala se vášnivě, zrovna šíleně. A protože nikdy nebyla vedena k tomu, aby se přemáhala, aby si dovedla něčeho odepřít, poddala se slepě svému opojení. Již několik let trval ten neblahý poměr, šuškalo se o něm v Chuchli i Praze – ale ten, jehož se to hlavně týkalo, dlouho o něm nevěděl. Zprvu byl příliš důvěřivý, sám neviděl a nikdo si netroufl otevříti mu oči,“ líčil bratr Bedřich, někdejší dramaturg Národního divadla.

Jaroslav Vrchlický

Foto: Profimedia.cz

Nakonec to udělala sestra Ema. A Mimi napsala Jaroslavovi dopisy. Následky byly strašlivé – Vrchlický se úplně zhroutil. „Bratr tehdáž strašně trpěl, netřeba dokládat. Přede mnou a přáteli se držel, ale když to svěřoval matce, zaplakal. Bratr ženu ani nezabil, ani nevyhnal – na oko vše zůstalo při starém, ale nikdy jí neodpustil,“ vzpomínal Bedřich.

Vrchlický neopustil rodinu i kvůli matce, přísné katoličce. Dokonce obě děti přijal za své a zvlášť k Evě měl láskyplný, otcovský vztah. U manželky to bylo jiné. Sám Vrchlický se v roce 1895 zamiloval do Karly Bezdíčkové, kultivované dámy a přítelkyně sestry Emy a později i Ludmily. To mu pomohlo otřes v soukromém životě překonat.

Další ženou jeho života byla v letech 1904–1908 učitelka moderních tanců ve Slaném Justina Vondroušová. Tuto svou poslední lásku básník tajil i před nejbližšími přáteli. Psal jí dopisy i v době své nemoci, která jej sužovala od roku 1908.

Vrchlického památník v Kutné Hoře

Foto: Profimedia.cz

Měl úporné bolesti hlavy, v srpnu 1908 prodělal záchvat mrtvice, po níž viděl dvojmo a ztratil schopnost číst. V roce 1911 se odstěhoval od rodiny do Domažlic. Co bylo příčinou tohoto rozhodnutí, nevíme. Ludmila jej tam navštěvovala, ale to Vrchlického jen rozčilovalo a unavovalo. V dubnu 1912 jej postihla mrtvice znovu a ochrnul na pravou polovinu těla. Zemřel 9. září 1912. Bylo mu pouhých 59 let.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků