Hlavní obsah
Díla na výstavě mapují revoluční rok 1989 (© Jiří Všetečka, Praha, Letná, 25. listopadu). Foto: katalog výstavy

Pražský Královský letohrádek královny Anny hostí do 30. listopadu výstavu 1989: Pád železné opony. Ohlíží se za revolučními dny listopadu a prosince 1989, ale také mapuje dění v dalších sovětských koloniích a rekapituluje cestu, jež vedla k definitivnímu zhroucení východního komunistického bloku vedeného Sovětským svazem.

Díla na výstavě mapují revoluční rok 1989 (© Jiří Všetečka, Praha, Letná, 25. listopadu). Foto: katalog výstavy
Fotografie, na kterých kráčejí dějiny

Aby byla iluze světa za železnou oponou co nejpřesnější, nechali organizátoři před letohrádek postavit část Berlínské zdi a na její horní část umístili auto Trabant. Z dálky to vypadá, jako kdyby automobil, který byl symbolem komunistického Honeckerova východního Německa, prchal přes zeď na Západ. Zároveň je to i připomínka události, kdy občané Německé demokratické republiky utíkali za svobodou i přes Prahu, a nechávali svá auta v našich ulicích.

První část výstavy začíná už v rozlehlé zahradě letohrádku. Na velkých panelech jsou v jejím interiéru umístěny fotografie mapující mezinárodní kontext konce totalitního systému. V jejím centru trůní snímek, na kterém je autor perestrojky v SSSR Michail Gorbačov a americký prezident Bush. Kromě obrazového materiálu tam najdeme i textové materiály, popisující situaci konce totality nejen v tehdejším Československu, ale i v ostatních satelitech.

Uvnitř letohrádku je už samotná expozice, kterou autoři Daniela Mrázková, Jaroslav Kučera a Dušan Veselý rozdělili na ucelené kapitoly. Jsou věnované mimo jiné dnům lidských práv na Slovensku, tribuně řečníků v Melantrichu, shromáždění na Letné nebo zásahu na Národní třídě v Praze.

Díky snímkům Miroslava Zajíce, Dany Kyndrové, Viktora Koláře, Jaroslava Kučery nebo Františka Dostála ožívají události, které se dnes už ztrácejí v nánosu mýtů, polopravd a nepřesností. Díky zrnitým velkoformátovým, a většinou černobílým, obrazům vzniká dojem něčeho již dávno zapomenutého.

Mnoho protagonistů na nich je už mrtvých, nebo se jejich vzhled proměnil k nepoznání. Jiné semlela kola dějin a nikdo už je nezná. Kdo si například vzpomene na Mariána Čalfu, komunistu, který coby technolog moci pomohl nastupující politické garnituře do sedel? Na fotografii Pavla Štechy je detail Čalfovy ruky, ve které drží papírek s navrhovanými i škrtnutými kandidáty na členy vlády.

Významnou symboliku má v sobě snímek Viktora Fischera z Václavského náměstí. Na stěnách domů se skví obrovský stín jezdce na koni, který má u nohou téměř miniaturní revoluční plakát visící z balkonu. Jako by duch patrona České země dupal po tehdejších symbolech a výhružně se stavěl k tomu, co přijde v budoucnosti.

Mnohé kontexty, které tehdy nepůsobily nijak zvláštně, se postupem času zkrátka posunuly do jiné významové roviny. Přesto mají i po těch letech velkou vypovídací hodnotu. To proto, že všichni fotografové stáli u toho, když kolem kráčely dějiny, a byli schopni jejich pohyb zachytit na věčné časy.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků