Konkrétně největší problémy mají v Česku především senioři a seniorky, kterým zemřel partner, a pak ženy, které zůstaly po rozvodu či nuceném odchodu od partnera samy se svým dítětem či dětmi.

Hlavním důvodem je, že největší výdaje domácností představují výdaje za bydlení, v průměru se na celkových výdajích Čechů a Češek podílejí podle ministerstva práce a sociálních věcí 21 procenty, včetně vybavení, údržby a oprav pak 27 procenty. U osaměle žijících seniorů a samoživitelek však spolknou i polovinu, někdy až 80 procent jejich příjmů.

Druhou největší výdajovou položkou jsou potraviny (jejich podíl činí v průměru podle MPSV 20 procent).

„Zaplatit ze sociálních dávek, rodičovské a alimentů, které velmi často přicházejí nepravidelně, tržní nájem za byt, uživit rodinu a zajistit pro děti kroužky a další aktivity je takřka nemožné,“ uvedla třicetiletá Marie.

Protože nemají vlastní byt ani dost prostředků na různé kroužky či aktivity dětí, samoživitelky často prohrávají i soudy o děti a je na ně pohlíženo jako na osoby, které se nedokážou postavit na vlastní nohy.

A i když seženou práci, která by jim umožnila pronajmout si byt, neseženou hlídání pro děti. Anebo naopak to, že se musejí starat o děti, jim uzavírá cestu k zaměstnání, shodují se pracovnice azylových domů. Tyto domy jim alespoň zajištují slušné bydlení za přijatelnou cenu a často i pomoc právě s dětmi.

Nemohou se podělit

„Single život je finančně nákladný,“ potvrzuje finanční poradce František Macháček. Rizikem je podle něj především to, že v případě výpadku příjmů a absence úspor nemá osaměle žijící jedinec často nikoho, kdo by mu vypomohl.

„V případě zvýšení nájemného, změny cen energií, ale i banální nemoci trvající měsíc, pokud nemá šanci zajistit si současně lepší příjem či finanční výpomoc, se takový jedinec ocitne v sociální tísni a musí žádat o pomoc stát,“ dodává.

Nejde však jen o ženy z azylových domů či o ženy s dětmi po rozvodu.

„Mám na první pohled docela slušný plat,“ říká osmatřicetiletá pokladní Lenka. Jenže za nájemní byt zaplatí ve městě, kde je práce, 12 tisíc měsíčně. O výdaje, například na dopravu nebo internet, které musí hradit, ať jsou využívány jednou, dvěma či třemi osobami, se nemá s kým podělit.

„Problémem je i jídlo. Vařit, čímž bych ušetřila, se pro mne samotnou nevyplatí, tudíž kupuji hotové, ale dražší produkty. Když to všechno sečtu, moc mi po uhrazení základních potřeb nezbude. Přitom na vlastní byt bych šetřila asi padesát let. Neumím si představit, že bych byla dva měsíce nemocná, to bych se musela zadlužit,“ dodává.

„Za jídlo a nájem dám prakticky všechny peníze,“ říká osmašedesátiletý Karel, z důchodu mi zbude volná pětistovka. To jsou mé mantinely života, to určuje styl a způsob mého života. Karel nemá děti, které by mu přilepšily, jeho dvanáctitisícový důchod je nad oficiální hranicí chudoby.

Chudí bydlí nejdráž

Lidé s nižšími příjmy představují největší podíl lidí využívajících bydlení v podnájmu, upozorňují statistici. Z pohledu celé populace v nájemních bytech bydlí 16,3 procenta občanů, třetina z nich je ale ohrožena chudobou a přes 42 procent nájemníků patří mezi materiálně deprivované. To je podstatně více než u skupin lidí žijících ve vlastních či družstevních bytech či domech.

Nájemní bydlení ovšem způsobuje problémy nejen seniorům, ale často i podstatně mladším lidem. Obyvateli nájemních bytů se tito lidé často stávali bez svého zavinění.

„Když se prodávaly byty do osobního vlastnictví, měla jsem tři možnosti. Vzít si hypotéku, kterou bych nesplatila, využít různých podivných nabídek s heslem nechám dožít, když na mne převedete svůj byt. Anebo zůstat nájemníkem s výhledem, že se nájemné bude pravidelně zvyšovat. Ani jedno nebylo optimální, třetí možnost byla pro mne v té době nejpřijatelnější,“ říká osmapadesátiletá Kateřina.