Hlavní obsah

Reformu penzí potřebujeme, ale tohle není reforma, říká ekonom Zámečník

Bohumír Žídek, Novinky, Bohumír Žídek

Reformu penzí potřebujeme, ale to, co dělá současná vláda, žádná reforma není. V rozhovoru pro Novinky to řekl ekonom České bankovní asociace (ČBA) a někdejší člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) Miroslav Zámečník. Ideální druhý důchodový pilíř by podle něj měl být povinný, ale nemusel by nutně být soukromý.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Miroslav Zámečník

Článek

Nová vláda má v programovém prohlášení jako první bod důchodovou reformu. Potřebujeme vůbec důchodovou reformu? 

Potřebujeme – vzhledem k tomu, jaký je demografický vývoj. V tuto chvíli roste zaměstnanost, ekonomická aktivita a velmi dynamicky rostou i mzdy. To vše automaticky vede k vyššímu výběru daní a odvodů, což snižuje míru tlaku na důchodový systém.

Prohlášení vlády o důchodech
„Chceme konkrétní kroky bez zdlouhavých a neplodných diskusí. Podstatou bude oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a stanovení jasných finančních vztahů mezi tímto účtem a státním rozpočtem, případně dalšími zdroji příjmů pro tento účet. Veřejnost bude vědět, kam její sociální odvody směřují a jak jsou využity.“

Nevím, v čem si vláda myslí, že se jí bude hodit oddělení důchodového účtu. Až dynamika ekonomického růstu poklesne a sníží se míra zaměstnanosti, s čímž musíme počítat, tak důchodový účet opět spadne do deficitu. Deficit bude o to větší, čím více bude růst poměr lidí v postproduktivním věku vůči lidem ekonomicky aktivním. Tedy čím více bude v populaci růst podíl seniorů a klesat podíl lidí v produktivním věku. Což je základní argument pro penzijní reformu.

Ale tohle není reforma. To je jen úprava některých parametrů. Já tyto změny chápu. Například to, že starší ročníky odcházely do penze s velmi nízkými důchody, protože za starého režimu nebo těsně po jeho pádu byly mzdy nepoměrně nižší. Když to jenom indexujete, tak mezera mezi starodůchodci a těmi nově odcházejícími do důchodu se neustále zvyšuje.

Proto přiznali lidem nad 85 let jednorázové navýšení důchodů a zvýšili základní výměru o jeden procentní bod na 10 procent. Otázka starodůchodců, kteří si významně polepší, je vlastně to jediné, co se zatím vyřešilo.

Jaké jsou další problémy důchodového systému, které by se měly řešit?

Určitě je to zásluhovost, jež je silně potlačovaná redukčními hranicemi. Tedy, že za první redukční hranicí zohledňujete jen velmi malou část příspěvků.

Redukční hranice
Do první redukční hranice 13 191 korun se vyměřovací základ zásluhové části započítává ze 100 procent. Z částky mezi první a druhou redukční hranicí 119 916 korun se vyměřovací základ započítává z 26 procent. Příjmy nad druhou redukční hranicí se do důchodu nezapočítávají.

To znamená, že máme extrémně solidární důchodový systém. V případě nízkých mezd máte poměrně slušný náhradový poměr, a naopak velmi špatný v případě vysokých mezd. Toho se i týkalo rozhodnutí Ústavního soudu. Víte, že před pár lety se tam některé věci měnily, ale nedá se říct, že by se to měnilo zásadně. Navíc se zrušil druhý pilíř, který byl silně zásluhový a fondový.

Jedna z variant, jak řešit stárnutí populace, je kombinace rovného důchodu, který se financuje z daně, tomu už ani neříkejme pojištění, s nadstavbou, která má jasnou zásluhovost, tedy vazbu na odvedené příspěvky. A to je princip švédského NDC modelu, který je inspirativní dodnes.

Systém NDC
Nový systém poprvé zavedený ve Švédsku stojí na veřejném průběžně financovaném prvním pilíři, který má formu takzvaných virtuálních účtů (NDC). Každému pojištěnci každý rok přijde výpis jeho aktuálních nároků.Nároky budoucích důchodců se odvozují od výše takzvaného penzijního úvěru. Aktuální hodnota úvěru se každý rok přepočítává, aby odpovídala aktuálnímu růstu průměrné mzdy. Definitivní výše důchodu pak vzniká vydělením aktuální hodnoty penzijního úvěru průměrnou délkou dožití důchodců.

Vy jste na jednu stranu měl výhrady k původní podobě druhého pilíře za Nečasovy vlády, nicméně nejste ani příznivec úplného zrušení. Jaké by vypadal dobře konstruovaný druhý pilíř?

I když je to poměrně neoblíbené, tak musí být povinný nebo s velmi vysokou mírou participace i v případě dobrovolnosti. Pak vycházíte z behaviorální ekonomie, podle níž musíte lidi postrčit ke správnému řešení. Nastavujete tedy rozhodnutí přesně naopak, než to udělala vláda Petra Nečase. Tam se člověk musel přihlásit, že si chce šetřit v rámci druhého pilíře, šlo tedy o takzvaný opt-in. Navíc si tam musel odvádět ještě něco navíc nad rámec původního odvodu, takže šlo o poměrně složité volní rozhodnutí, k němuž se odhodlal jen zlomek lidí.

Všude na světě je to tak, že většina lidí, pokud šetří, tak si odkládá stranou jen málo. Pár stovek měsíčně odkládaných po dvacet let vám životní úroveň v důchodu, který bude rovněž trvat dvacet let, zvedne jen o pár stovek a složený úrok. Milé malé přilepšení, ale zázrak to nebude.

Průkopníkem řešení podle behaviorální ekonomie je Nový Zéland, kde to sice také bylo dobrovolné, ale určené ročníky byly do systému zařazeny automaticky a měly možnost z něj vystoupit.

Potom jsem měl vůči českému řešení výhradu, že soukromá správa fondů byla příliš drahá. V tomto případě se ve Švédsku osvědčil systém zvaný blind trust, kdy správce nemohl identifikovat klienta, o jehož peníze se staral. V takovém případě nemělo ani smysl na něj cílit nějakou reklamní kampaň, můžete si odpustit armádu finančních zprostředkovatelů.

Konkrétní člověk si má přesto možnost si vybrat, pokud si nevybere, zůstává v nějakém výchozím fondu. Já jsem hovořil o veřejnoprávním fondu. Pokud neprojevujete další zájem, předpokládá se, že jste spokojen a nechcete provést jinou volbu. Šlo by o fond životního cyklu, kde by mladí měli převahu akcií, s postupujícím věkem by se zvyšoval podíl likvidních prostředků, až nakonec těsně před odchodem do důchodu mají lidé příslušného ročníku hotovost nebo blízké ekvivalenty.

Podle behaviorální ekonomie by člověk byl na začátku v tom schématu, jež je pro něj nejvýhodnější a měl by případně možnost z něj aktivně odejít a vybrat si jiné. Proč by měl ale zrovna ten veřejnoprávní být nejvýhodnější?

Výhodný je v tom, že má extrémně nízké poplatky. V případě výchozího scénáře by bylo poměrně obtížné, aby byl správce soukromý, to výběrové řízení bych nechtěl organizovat. Proto se zdá nejjednodušší, aby byl veřejnoprávní. Správcem by mohla být Česká národní banka (ČNB) podobně jako v Norsku. Existuje jasný argument, že pokud ČNB svěříme správu devizových rezerv, tak proč ne důchody.

Uvažovat lze o tom, že by šlo o indexový fond, tedy že by kopíroval akciový index. Smyslem by bylo využít toho, že akciové trhy mají v průměru lepší růst a zhodnocení než dluhopisové nebo hotovostní fondy. Náklady na správu nejsou ani desetiny procenta. Může to být tedy velmi levné.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám