Norberg se proslavil jako autor knih s ekonomickou tematikou. Jeho nejnovější dílo nazvané Pokrok – Deset důvodů, proč se těšit na budoucnost nedávno vyšlo i v češtině. Fakta a statistiky z knihy, kterou Norberg pokřtil na konci května v pražském CEVRO Institutu, ukazují, že se máme stále lépe.

Navíc švédský autor upozorňuje, jak špatně jsme se měli i v dnešních vyspělých zemích ještě před 150 lety. Třeba globální průměrná délka života byla v roce 1900 31 let, dnes je to 71. Rapidně ubývá také lidí ohrožených extrémní chudobou.


Jak moc se změnil svět za posledních 25 let.
Modrá křivka – hlad, růžová – chudoba, zelená – negramotnost, fialová – úmrtnost dětí do 5 let života, modrá – znečištění vzduchu (v USA). 100 % = úroveň roku 1990.

Co by českého čtenáře neobeznámeného s fakty prezentovanými ve vaší knize mohlo nejvíce překvapit?

Myslím si, že většina lidí v tuto chvíli přemýšlí spíše o problémech. Žijí příběhem, podle nějž to se světem jde od deseti k pěti. Působí to tak, že všude je terorismus, válka, kriminalita, příšerná nerovnost, na mnoha místech světa hladomor. A když čtu zprávy, tak to na mě taky dělá ten dojem.

Ale pokud se podíváte na grafy znázorňující trendy, tak zjistíte skutečně překvapivou věc: Staré dobré časy prožíváme právě teď. Pokud hledáte období, kdy lidé žili nejdéle a byli nejzdravější, nejbohatší a nejvíce v bezpečí – ať už se to týká války nebo zločinu – tak tohle je to období. Žijeme v něm právě teď. To by asi mohlo hodně lidí překvapit.

V roce 1990 žilo v extrémní chudobě 37 procent světové populace, před třemi lety už to bylo pod deset procent. Jak se nám to podařilo? A co bychom měli udělat pro to, abychom chudobu redukovali ještě více nebo ji dokonce vymýtili?

Ano, je to skutečně fantastické a podařilo se to za pouhých 25 let. V podstatě každý den, kdy si stěžujeme na nespravedlivý svět, se z extrémní chudoby vymaní dalších 143 tisíc lidí. Takže v tomto ohledu žijeme ve skutečně jedinečné éře. Hlavním důvodem je, že stále více lidí na stále více místech má přístup ke globalizaci. Jinými slovy se mohou integrovat do globální ekonomiky, takže jednak využívají technologie a ideje z ostatních částí světa, jednak mohou sami vyrábět a prodávat zboží do dalších částí světa. Volný obchod tedy hraje zcela zásadní roli v příběhu o poklesu extrémní chudoby.

V tuto chvíli klesla k devíti procentům a blížíme se do bodu, v němž můžeme začít diskutovat o možnosti chudobu zcela zrušit. A myslím, že víme, jak vymýtit chudobu. V mnoha rozdílných zemích jsme byli svědky toho, jak toho lze docílit. Pokud dáme lidem přístup ke vzdělání, vědomosti a svobodu pracovat v globální ekonomice tím, že zrušíme cla, bude to fungovat.

Johan Norberg
FOTO: Václav Bacovský, Liberální institut

Bohužel se to ale nakonec úplně nepodaří. Vždycky totiž budou země, v nichž politici chtějí, aby jejich lidé zůstali chudí. Upřednostňují despotismus a válku před pokrokem. Data ukazují, že země, které učinily nejméně pokroku, jsou jednak ty zasažené válkou, jednak ty s nejnižší mírou demokratických svobod.

Jedním z příkladů takové země, kde politici způsobili chudobu a znemožnili pokrok, je Venezuela. Země, která by mohla být velmi bohatá, ale místo toho tam lidé hladoví. Jde o varovný příklad? Mohlo by se něco takového stát i jinde, třeba v Evropě?

Skutečně jde o varovný příklad, který bychom měli velmi pozorně sledovat. Jde přitom o zemi s největšími zásobami ropy po Saúdské Arábii a bývala to nejbohatší země Latinské Ameriky. Teď snad dokonce devět z deseti Venezuelanů žije v chudobě. Všechno se tam velmi rychle hroutí, o mizivé úrovni politických svobod nemluvě. Domnívám se, že bychom si z toho měli vzít poučení.

Borlaug a Haber dohromady zachránili životy dvou až tří miliard lidí po celém světě

Hugo Chávez (prezident v letech 1999 až 2014, který nastolil socialismus - pozn. red.) a jeho stoupenci si mysleli, že ropa z nich udělala boháče. Řekli si - hele, máme ropu, pojďme to bohatství utratit. A možná v krátkodobém horizontu se vám může i něco málo podařit. Ale peníze vám rychle dojdou a zjistíte, že jste do ničeho neinvestovali, neinvestovali dokonce ani do produkce ropy, která se tam rovněž hroutí, nemáte žádné úspory.

Bohatství se nespotřebovává, bohatství se vytváří. Na to nesmíme nikdy zapomenout. Někdy nás napadne, máme dost přírodních zdrojů, tak je pojďme rozdělit. Tím ale chudobu nezrušíte. Tu zrušíte tím, že pro lidi vytvoříte lepší příležitosti k objevování nových, podivuhodných technologií, necháte je na nich zakládat nové, podivuhodné obchodní modely a dovolíte jim s tím vším volně obchodovat. Na to často zapomínáme. Spousta zemí na to v minulosti zapomněla a spousta na to asi zapomene i v budoucnu.

Mluvíte o zásadní roli volného obchodu v nebývalém poklesu chudoby. Právě proti němu se v poslední době zvedla určitá vlna odporu, zejména ve Spojených státech. Máme se toho obávat? Nebo i na této situaci lze hledat nějaké světlé stránky?

Ne, v tomto případě nenajdeme žádnou světlou stránku. Je to skutečně hrozné a je to jedna z mála věcí, která ze mě dělá pesimistu. Velká část těch pozitivních věcí, o kterých píšu, je závislá na otevřeném světě. Otevřený svět není důležitý jen pro vytváření bohatství, kdy nám pomáhá se specializovat a také vyvážet a dovážet zboží. Přes hranice se totiž importují také myšlenky, řešení a technologie. Právě to neskutečně pohání pokrok.

Znamená to, že i země, které na tom nejsou zase tak dobře z hlediska ekonomického pokroku, například Haiti, udělaly obrovský skok kupředu. I na Haiti od roku 1960 stoupla střední délka dožití o 20 let a kojenecká úmrtnost klesla o dvě třetiny. Protože tam mohou využívat technologie a poznatky, které byly objeveny ve vyspělých zemích. Otevřenost je tedy základním předpokladem pro pokrok, ze kterého těží většina lidí.

Každý den se z extrémní chudoby vymaní dalších 143 tisíc lidí

Pokud tohle zničíme a začneme považovat volný obchod za problém, rozpoutáme obchodní válku, pak začneme tento zlatý věk podkopávat. Pokud bych skutečně musel hledat nějakou pozitivní stránku na tomto negativním vývoji, pak možná to, že dosud se zdá, že se to omezuje jen na USA. Takže i když opustily Transpacifické partnerství (TPP), ostatní členové se rozhodli, že budou pokračovat ve volném obchodu alespoň mezi sebou. Navíc Čína a EU od zvolení Donalda Trumpa prezidentem začínají stále více hovořit o důležitosti volného obchodu.

Stejně jako chudobu se daří stále více eliminovat hladomor a podvýživu, která se před 70 lety týkala poloviny světové populace, dnes zhruba desetiny. V této souvislosti zmiňujete ve své knize dvě osobnosti – Fritze Habera a Normana Borlauga. Oba jsou v Česku téměř neznámí. Kdo byli a v čem jsou tak významní?

Nejen v Česku. Zdá se, že jsou téměř neznámí skoro všude. Což je zvláštní, protože dohromady zachránili životy dvou až tří miliard lidí po celém světě. Zabývali se otázkou, jak nakrmit svět. Na to potřebujeme dvě věci. Kvalitní plodiny a dobrá hnojiva. Haber přišel se způsobem, jak získávat dusík, který pomáhá rostlinám růst. Haber-Boschův proces zajistil výrobu velkého množství levného hnojiva, díky němuž se na mnoha místech světa podařilo výnosy plodin znásobit.

Norman Borlaug byl v padesátých a šedesátých letech posedlý bojem proti hladomoru. V Mexiku, Indii, Pákistánu. Hledal metody pěstování plodin s vysokým výnosem. Nakonec křížením přišel s novou odrůdou pšenice, která měla několikanásobné výnosy než dosud. Borlaug pak pomáhal zavést pěstování těchto odolných druhů pšenice na místech jako Indie nebo Pákistán, kde byl velký nedostatek potravy. Během necelých deseti let tyto země nejen dokázaly nakrmit své obyvatele, ale dokonce mohly část produkce i vyvážet.

V knize také píšete, že proti těmto metodám, které rapidně snížily výskyt hladomoru a podvýživy, se na západě zvedla jistá vlna nevole, která zpomalila jejich šíření do Afriky. A že se něco podobného dnes děje s geneticky modifikovanými organismy (GMO). Znamená to, že GMO považujete za prospěšné?

Odjakživa jsme se snažili manipulovat s rostlinami. Vždycky jsme chtěli mít lepší plodiny s většími výnosy. Obilí, ovoce, zelenina ani skot zpočátku nevypadaly jako dnes. Kukuřice původně vypadala jako nějaká tráva. Indiáni, původní obyvatelé Ameriky, začali křížit mezi sebou ty největší. Nakonec vyšlechtili ty obrovské kukuřice v dnešní podobě.

Tohle jsme tedy dělali odjakživa a je otázka, jakým způsobem v tom nadále pokračovat. Dnes už dokážeme i zajistit, aby rostlina měla tu správnou DNA. Aby rostla tak, jak potřebujeme. Místo experimentů, které jsme dělali po tisíce let, už na tom můžeme pracovat v laboratoři, v kontrolovaných podmínkách. GMO mají potenciál zcela vymýtit hladomor a podvýživu, což se nám navzdory masivními pokroku v tomto směru stále ještě nepodařilo.

V roce 2002 v jižní Africe propukla potravinová krize. A tehdejší prezident Zambie odmítl potravinovou pomoc, protože šlo o geneticky modifikovanou kukuřici a sóju. Řekl, že je to jed...

To je podle mě opravdová tragédie. A ten případ Zambie je skutečně asi nejhorší. Ten problém má dva aspekty. Ekologické organizace Afričanům řekly, že jde o jed, aby to nejedli. Což je lež, kterou by si v životě nedovolili říct na Západě. Problém je i v tom, že africké země, které by začaly využívat technologií GMO, by nadále nesměly vyvážet na naše trhy. Je skutečně smutné, že to, co je pro některé Evropany spíše věcí estetiky, má na jiných místech světa skutečně fatální důsledky pro lidi, kteří hladoví. A tohle se netýká jen Zambie, jsou i další země, které by z nových technologií mohly těžit.