Článek
Jenže všichni, kdo se zajímají o politiku, mají v živé paměti rovněž jednomyslnou podporu stranických těles ČSSD Jaroslavu Burešovi a téměř monolitní pak Miloši Zemanovi. Při volbě samotné z tohoto šťavnatého kusu jednoty zbyly ohlodané kosti. Špidla je přesvědčen, že Sokolovi podobná ostuda nehrozí. Do jaké míry je tato deklarovaná jistota odůvodněná?
Při hledání odpovědi se musíme vrátit o deset let zpátky, do doby, kdy se po výhře na hradeckém sjezdu začal v čele ČSSD upevňovat Zeman a kdy vytvářel tuto stranu pro svoje potřeby. Expředseda soc. dem. měl jasný plán - v historicky krátké době, než se rozplyne posttransformační situace v zemi, dosáhnout mocenských vrcholů. K tomu potřeboval nástroj - politickou stranu - a vybral si ČSSD.
Právě před deseti lety ji rozšiřoval, ale nikoli jako řádné vojsko, ale jako údernou bojůvku, schopnou rychlého nasazení. Bral do strany každého, kdo měl zářezy na pažbě po zničených klausovcích, a jelikož takových hrdinů mnoho nebylo, jako zápisné stačila averze vůči tehdejšímu transformačnímu guru Václavu Klausovi a jeho metodám. Že sám Zeman ničím takovým netrpěl, dokázala jeho opoziční smlouva s Klausem o pár let později.
Obraz strany pro dolních deset miliónů se ale vyvedl tak věrohodně, že ČSSD se Zemanem v čele zaujala pevné místo v politické extralize a od roku 1998 se stala hlavní vládní stranou. Dokonce i po odchodu expremiéra na Vysočinu dokázala soc. dem. s novým lídrem Špidlou vyhrát sněmovní volby a zdálo se, že má před sebou další čtyři roky vrcholných výkonů. Místo toho se užaslým divákům otevřel pohled na hroutící se kulisy kdysi úspěšného kusu. Rozkladné tendence v ČSSD však nejsou náhodné ani překvapivé.
Pod Zemanem se totiž nikdy nestala skutečnou politickou stranou s pevnou strukturou, vnitřní kulturou, kariérním řádem a jasným zakotvením ve společnosti. Bývalý šéf se o to nestaral a místo tvůrčího ducha vládly v soc. dem. mravy tlupy zbojníků, kterou držel pohromadě obávaný ataman a sen o kořisti. Jaký potom div, že po odchodu takového vůdce začala strana s ubíhajícím časem zjišťovat, že věci nejsou takové, jak se zdály být. Že partyzánské metody náboru do oddílu se promítly do současného složení mužstva, kde je názorově každý pes jiná ves. Že atamanův nástupce je sice hodný učitel dějepisu, ale na kádr přivyklý drsnému sevření bývalého vůdce naprosto nestačí a přitom neví, jak tuto nesourodou masu přetvořit v kolektiv ideových spolupracovníků. Že najednou na důležité funkce nejsou správní lidé.
A že členská základna a voliči odmítají rozumět tomu, co se se stranou, kterou léta podporovali, vlastně děje, a odcházejí o dům dál doleva. Bez Zemana si soc. dem. teprve začíná uvědomovat, čím vlastně chce být. Takový proces je málo bolestný pro stranu v dolní části politické tabulky. Pro hlavní vládní formaci však může skončit strmým pádem na oněch sedm procent, s nimiž ji kdysi Zeman přebíral. Nostalgie po starých časech, kdy ataman po vzoru Ivana z Mrazíku sebral každému nově příchozímu klacek a vyhodil ho vysoko do vzduchu, takže se spolu nemlátili po hlavách, je pochopitelná.
Jenže právě teď se klacky vrátily a nemilosrdně tepou ČSSD tu vyřazením prvních dvou prezidentských kandidátů, tu anarchistickými hrátkami kolem dalších adeptů, tu překvapivou Falbrovou dvoudenní hradní ofenzívou. Je tedy proč tvářit se slavnostně při pracně dosaženém projevu jednoty, který se z poslanců vyrážel mimo jiné strašením, že když nepodpoří Sokola, budou předčasné volby, v nichž přijdou o své prebendy. Kdo si ale troufne uvěřit, že soc. demokraté Sokola skutečně zvolí? Jednak si sami podkopali důvěryhodnost. A jednak se starý ataman ozval s jasným vzkazem: zařízněte i Sokola, doveďte to k přímé volbě, na sjezdu vykopněte Špidlu - a já se pak možná zúčastním všelidové prezidentské volby.
To je ovšem důkaz, že ani sám tvůrce dnešního stavu ČSSD si v malosti počínání nezadá s mnohými nástupci a nemůže být žádnou záchranou. Všelidová volba prezidenta totiž s tím, jestli v Lidovém domě vládne Petr nebo Pavel, vůbec nesouvisí. Ze Zemana hlasitě promluvila uražená ješitnost.
PRÁVO 20. února 2003