Z Prahy je bojiště o zisk z nemovitostí

Ta tam je euforie z Tančícího domu, jemuž bude příští rok dvacet let. Teprve nyní přichází reflexe z prudkého porevolučního vývoje a snaha zakotvit jasná pravidla, co se v Praze, jejíž centrum chrání i UNESCO, smí a nesmí.

Řada problematických rozhodnutí, které mají dohry ještě dnes, se učinila v 90. letech minulého století, kdy pražští památkáři byli přímo podřízení pražskému magistrátu. Stačilo, aby vlivní radní rozhodli na základě tlaků různého charakteru, a o osudu památky bylo nadobro rozhodnuto. Takto zmizel z Prahy v roce 1993 neobarokní Špačkův dům, navzdory odporu veřejnosti, odborníků i architektů. Jeho demolice byla prvním velkým zásahem v památkové rezervaci po roce 1989.

Pokud se tehdy něco zamítalo, bylo to vůči agresivitě developerů bezzubé. Navíc nikdy podobné ztráty nenahradila působivá díla soudobých architektů. Tančící dům Franka O. Gehryho a Vlada Miluniće či Zlatý anděl Jeana Nouvela, díla architektů světové extratřídy, zůstávají v Praze stále výjimkou. Kvalitní architektura, která by se vyrovnala pražské gotice, baroku i modernistické avantgardě, novodobé investory v Praze vesměs nezajímá. Navíc opravdová architektura stojí peníze, což oni chápou jako výdaj navíc.

V roce 2000 zřizovatelská funkce nad pražskými památkáři přešla z Magistrátu hl. m. Prahy na Ministerstvo kultury ČR. Takže mnohé dnes závisí na kulturnosti ministrů kultury. Nejméně jeden případ je varovný. V centru Prahy odkryli v létě 2009 archeologové velmi dobře zachovalé gotické sklepy a požádali o jejich prohlášení za památku. Ministerstvo je za památku zprvu označilo, pak ale rozhodnutí bylo vráceno k novému posouzení na základě odvolání, které podal investor multifunkčního projektu Copa centrum.

Část gotických sklepů prostě vadila jeho novostavbě, která má dnes jiného majitele a byla přejmenována na Quadrio. Ministerstvo sklepy zprvu za kulturní památku prohlásilo, ale v  červenci 2011 ministr kultury Jiří Besser (za TOP 09) toto rozhodnutí s arogancí sobě vlastní zrušil. Podle jeho mínění gotické podzemí Prahy z doby Karla IV. prostě kulturní památkou není.

Podle Michaela Zachaře, odborníka na pražskou památkovou péči, v současné době existují mechanismy, jak se bránit vůči agresivním developerům. „Prakticky tato rozhodnutí nejde podplatit, protože se k tomu vyjadřuje hodně lidí. Odborníci to mohou blokovat. Neúspěšnost projednávání stavebních projektů je kvůli obstrukcím velká. Pak nastávají takové průtahy, že investoři se prostě svých plánů vzdají. A veřejnost, tisk i televize většinou stojí na straně památkářů a historiků umění,“ uvedl pro Právo Zachař.

Asi větší smysl by měly mít sankce za poškození památky. V případě národní kulturní památky je dnes pokuta čtyři milióny korun u právnické osoby a dva milióny u běžného občana; u kulturní památky jde o dva milióny a o jeden milión. Pro některé firmy to není dostatečně odstrašující. Pokuta se také zatím uplatňovala jen sporadicky, pro majitele některých zbořených vil v památkových zónách v Praze 6 nešlo o žádnou překážku.

Vyšší ochranou než zóny by měla být Pražská památková rezervace. Vznikla nařízením vlády ČSR v srpnu 1971, od roku 1992 je na seznamu Světového dědictví UNESCO. Závazná podoba regulí, jak se v Praze ke kulturnímu dědictví chovat, se rodí téměř za pochodu, například je známo, že Pražské stavební předpisy platily jen asi čtvrt roku. Nyní odborníci zpracovávají tzv. Management plán historického centra Prahy. A doufají, že ochrana památek bude také součástí nového pražského územního plánu, jemuž se říká metropolitní. Ovšem, když se v roce 1999 schvaloval současný územní plán v hrubém měřítku 1:10 000, argumentovalo se tím, že navázat musejí podrobnější plány regulační. Podařilo se jen v případě Anenské a Betlémské čtvrti, pro Petrskou čtvrť vznikl pouze koncept.

Platné normy nejednou nedokázaly vzdorovat dravosti soukromého kapitálu, který už mnohokrát propátral Prahu parcelu po parcele, metr po metru. V praxi se jednotlivé záměry posuzovaly každý zvlášť podle situace. Nejvýznamnější slovo přitom mívají investoři a stavbaři.

„Můžeme se postavit na hlavu, ale bez regulí se stavební odbor obvykle rozhodne po svém,“ řekl Právu současný šéf magistrátních památkářů Jiří Skalický. Doufá, že jasná pravidla určí nový územní plán a že jsou jeho tvůrci osvícení.

„Spolupracují s námi a nemají ambici měnit podstatu památkové rezervace. Jde o to, jaké jsou možnosti umisťování nových staveb, když je rezervace zastavěna téměř do poslední pídě, případně bourání staveb,“ poznamenal Skalický.

Obvykle se posuzuje hmota a výška novostaveb, členění fasády. K čemu který dům bude sloužit, bývala věc investora. A tak se centrum vylidňovalo ve prospěch hotelů, kanceláří, obchoďáků, zmizely mnohé byty. Počet obyvatel Prahy 1 dávno klesl pod 30 tisíc.

Nově by ale Praha chtěla mluvit do toho, čemu má jaký dům sloužit. Mohla by se tak částečně vymanit ze svázanosti minulými rozhodnutími. Narazila by pak snaha sloučit několik gotických domů v ústí Celetné ulice na Staroměstské náměstí v jediný hotel U Sixtů.

„Praha je v posledních 15 letech permanentně devastována budováním různých penziónů, ubytovacích zařízení, hledáme cestu, jak tomu dát na základě čísel a relevantních podkladů jasný směr,“ doplnil Skalický.

Ale i zachování či rozšíření bydlení mohlo vést k některým sporně vnímaným rozhodnutím. Například projekt bytového domu U Milosrdných, jemuž se podle bonbónů přezdívá maršmeloun, má zabrat parcely hned několika dřívějších domů. „Ve srovnání s projekty, které se realizovaly v minulosti, ale není tak zásadní, aby ohrožoval podstatu Pražské památkové rezervace,“ uvedl Skalický.

„Když se podíváte na celé Dvořákovo nábřeží, řekl bych, že by tam podle urbanistických záměrů měla být spíše třeba středně velká veřejnoprávní budova. Z jedné i druhé strany to tak je. Ale vítězství je i to, když se z toho nestane hotel a zůstane tam bytová funkce,“ naznačil vodítko k rozhodování šéf magistrátních památkářů.