Článek
Projev tak sršatý, že při jeho poslechu se síly sbírající "levicová frakce" soc. dem. na místě rozhodla upustit od svého ustavení. "Nač sepisovat naše stanovisko, když totéž právě říká Špidla z tribuny?" pravili "levičáci".¨
Mediální svatozář kolem Špidlových moudrých šedin vycházela z konsensu, že nový předseda a příští premiér ukončí éru oposmluvního klientelismu kolem tandemu Zeman-Klaus, éru arogance a pavoučích sítí vykřičených poradců. Loňský vznik "programové koalice" (Špidla) sociálních a křesťanských demokratů s liberálním apendixem Unie svobody se zdál naplňovat sny o návratu politické kultury a slušnosti na domácí scénu.
Čas oponou trhnul a všechno j takřka najednou jinak. I poslední ležící, spící a snící pozorovatelé politické scény se probudili při středeční (ne)volbě prezidenta republiky, která vzedmula plachty Václavu Klausovi a nasměrovala Miloše Zemana do klání o Pražský hrad. Kandidáti sociálních demokratů (Jaroslav Bureš) a jejich koaličních partnerů (Petr Pithart) popořadě s hanbou propadli nejen díky taktice komunistů, ale i revoltujících zemanovců. A Špidla je proto tiskem vláčen na pranýř a dostává co proto za politickou neschopnost. Dostal už i otázku, zda má sociální demokracii pod kontrolou.
Zvláštní to otázka, je-li ze soudku stoupenců politické kultury, slušnosti a demokratického konsensu uvnitř demokratických stran. Otevřeně totiž předpokládá, že Zemanovy kohorty postupují podle pevného scénáře a v jasné režii. A mezi řádky se ptá, proč Špidla hraje ušlechtilou čutanou, postupuje-li protivník rugbyovým stylem. A jako by na předsedu pomrkávala, proč režisér neumí naaranžovat partajní kompars a diktovat vlastní vli.
Pokládám za nesprávné výčitky Vladimíru Špidlovi, že selhává v tradiční praxi, kvůli níž politika "zlidověla" v obecném povědomí jako špinavost. A přinejmenším zjednodušeným se mi jeví názor, že revoltující poslanci jsou prostě jen "pohrobky" Miloše Zemana, který ne a ne politicky umřít.
Existuje i širší rozměr probíhajícího střetu. Revoltující poslanci ČSSD, z nichž mnozí jsou novici ve vysoké politice, asi netouží po lukrativních postech poradců v přítmí Pražského hradu. A asi všem nejde jen o "revanš" za odstrčení z rozhodovacích center. Možná cítí autentické nepochopení důrazu, s jakým je Zeman slovně přikováván ke stromům Vysočiny a opakovaně zaříkáván. Možná se i stydí za vlastní stranu, která na Hrad ani s trapným vnitřním referendem "otevřeným veřejnosti" nedokázala sama určit věrohodného kandidáta.
Ale jádro revolty to nebude. Tyhle zemanovské vlny s často "levějším" nátěrem valí se zdola a roztahují v širá kola z členské základny, z jejích myšlenkových a emočních stereotypů, z její zkušenosti. Déle než rok sleduje "levicový lid" vládu "programové koalice", v níž byl program ČSSD "zpružněn" ohledem na partnery, kteří dostali od vlastních pravicových voličů minimální mandát.
Déle než rok poslouchají, že je to vláda "dobrá a velmi pevná" (Špidla), a přitom by již mohli popsat celý kalendář záznamy o její krizové "stojedničkové" křehkosti. Nechápou, co je a priori zločinného na myšlence jednobarevné menšinové vlády, která by manévrováním mezi politickými proudy realisticky šla za svým programem. A jejich tradiční levicové mentalitě se příčí i vstřícná militární gesta vůči Američanům.
Tyhle spodní vlny a proudy se necítí být reprezentovány umělým klidem politické hladiny. Ano, je až tragikomické, že si zvedly na štít důchodce z Vysočiny. Technokrata a pragmatika, který by si ke důvodnění úspor v sociálních dávkách nebo k vyslání vojska do ciziny jistě uměl v pravou chvíli střihnout ten správný a řízný bonmot. Ale tonoucí se i Zemana chytá a ostrá slova často zaměňuje za slova spravedlivá. Jde teď o to, kde najít v sociální demokracii ono lepší stéblo, které se udrží na vodě.
Právo, 17. ledna