Článek
Pojmenování hry je lehké: druhé kolo prezidentských voleb mezi nynějším premiérem, jejž volební komise za pochybností, ba nesouhlasu zahraničních pozorovatelů a politiků (a nakonec i Nejvyššího soudu Ukrajiny) označila za vítěze - a bývalým premiérem, který se (za odhodlané podpory statisícových davů zejména v Kyjevě) označil vítězem sám, poukázav na falšování voleb autoritářským režimem. Pat. Šla zemí řeč o občanské válce.
Osoby a obsazení: Viktor Janukovič, současný premiér (od roku 2002) a typický "režimista". Pochází z Donbasu z dělnické rodiny a sám pracoval jako obyčejný dělník, nežli se (strana věděla, kde je jeho místo?) stal ředitelem regionálního dopravního podniku. "Je to bandita," říkají o něm stoupenci opozice a aktéři "oranžové revoluce". Vždyť byl v minulosti hned dvakrát (1968, 1970) odsouzen za krádeže, násilnosti a ublížení na zdraví. Přesto (nebo právě proto?) se stal gubernátorem bohatého regionu Doněck a vposled předsedou vlády, jímž je - snad (psáno v pátek odpoledne) - dosud.
Viktor Juščenko, vůdce "oranžové revoluce" (barva jeho koaliční formace Naše Ukrajina, která se už předloni ve volbách stala nejsilnější politickou silou v parlamentu). Tento opoziční předák z učitelské rodiny je vystudovaným ekonomem. Ne, žádný Robin Hood z nějakého ukrajinského Sherwoodu, který chce dopřávat chudým; není co. A navíc řídil sedm hladových let (1993-1999) centrální banku v Kyjevě. Ale slibuje lepší časy i režim.
Ten režim tvoří nepříliš vábné kulisy i podloží politického dramatu: upadlá ekonomika, která vyhání lidi do zahraničí (známe je u nás dobře), aby rodiny měly co jíst - a zároveň obrovské, křiklavé a drzé bohatství ukrajinských oligarchů. Ano, občanská společnost se rodí, rozmnožuje a zvedá hlavu, ale vládnoucí bratrstvo umělo přitvrdit represe, oficiální média sešněrovat a opozičním jít po krku - to doslova, neboť alespoň jednu "záhadnou" vraždu novináře lze doložit. Fámy o přesunech vojsk ke Kyjevu nemusí být vymyšlené.
Také Viktor Juščenko si nutně nemusel vymyslet, že jeho záhadná nemoc je následek otravy toxickými dioxiny, kterou mu pořídila vládnoucí moc. Víc jako lež a břitká sprostota vyznívá tvrzení Juščenkových odpůrců, že tak jako on přece vypadá - každý alkoholik!
Zkrátka, režim jako řemen, který vybudovali dva Leonidové, bývalý a nynější prezident Leonid Kravčuk a Leonid Kučma. Věru žhavá černozem Ukrajiny, na níž se teď střetli dva Viktorové volající - oba - victoria, vítězství! Nemá-li se to semlít, nechť je pod přísným dohledem ze zahraničí zopakováno druhé kolo voleb, nechť je předtím přinesen kulatý stůl a za ním zasednuto, vstřícně hovořeno a vzájemně si nasloucháno. Ale postačí to? Sotva.
Podstatným rysem situace je hluboké rozdělení země, a to nejen podle sociálních vrstev, puklin a propastí. Ve 48miliónové Ukrajině žije - převážně na východě - 15 miliónů Rusů, kteří by chtěli volné hranice do Ruska, dvojí občanství a ruský pas. "Vždyť ani neumíme ukrajinsky," říkají, nic nemajíce proti Janukovičově snaze o hospodářskou unii s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. Juščenkovi "zápaďáci" se jasně obracejí k Evropské unii, k Americe, k Západu. Pukliny mezi ukrajinským východem a západem mají i jiné charakteristiky: vedle politických a nacionálních také historické a náboženské.
Máme sklon chápat ukrajinskou krizi jako dokončování vítězství "našeho" Západu ve studené válce. A Putinovy nářky nad obkličováním Ruska jako projev staronové totality. Snad. Ale toto uvažování - jakoby nad starou vojenskou štábní mapou - má jen málo společného s nadějemi, jimiž se demonstrující Ukrajinci v krutých "ruských" mrazech hřejí. A už vůbec nic s tím, zda tyto naděje budou - za kteréhokoliv z Viktorů - naplněny.
PRÁVO 27. listopadu 2004